Přemýšlím nad skleněnou hlavou
uprostřed místnosti stojí na podstavci
dubovém
sklo a dub se k sobě nehodí
tak jako ty a já
tak jako my dva dohromady
pachuť haldy prachu
ze mně vystěhovat
ale strach mi nedovolí
v zaprášené místnosti se líp kouří
a ničí plíce
a srdce...
dohromady
k sobě nejdou.
Hledím do prázdna
stěny jsou bílé
jak v blázinci
u doktora
doma
všude
stěny bílé a oči k sobě nejdou.
Opuštěná
do tmy roztroušená
je tu zima
je tu chladno
za teplem
je tu prázdno
jakákoli náruč
taky dobrá
a odžít se nic nedá
za druhého.
Jen občas mívám
hluchý pocit strachu
z opuštění,
z toho, co tu je
a pak není.
kdo tu je a
pak není
život je
a pak
není...
|