Toho dne bylo v Ráji docela hnusně. Adam a Eva seděli pod stromem, tiskli se k sobě a snažili se ukrást útržky živočišného tepla jeden pro druhého. Jejich klíny halily fíkové listy. Halily, ale nehřály. Takové bývají chvíle po prvotním hříchu! Stín větvičky se komíhal ve světle zapadajícího slunce a tak jako sluneční hodiny měřil čas do příchodu trestajícího Boha. Zvířata po celém Ráji pomalu usínala. Bůh se s únavou na tváři vracel nazpět domů do Ráje. Často takhle odjížděl na nejrůznější služební cesty a po návratu se vždycky cítil velice unavený, nevyspalý a dehydrovaný. Je těžké být Bohem. Dnes se posadil do svojí pracovny a nechal si předvést zprávy o tom, co se v Ráji událo, když byl pryč. Spatřil Adama s Evou, jak se blíží k vzrostlé jabloni, spatřil Hada, jak cosi Evě našeptává, pozoroval následující události a byl čím dál tím více rozesmutnělý. Všechno, co dělal mu najednou přišlo jako naprostá zbytečnost. Jeho autorita ztratila význam propadla se do hlubin pekelných. Viděl v mysli hada, jak svléká kůži, mění se v nestvůrného Belzebuba, v odpornou kreaturu, která se cynicky směje... V první chvíli ho napadla myšlenka na demontáž. Rozebral by svoje neposlušné dílo tak, jako před lety ukončil experiment s dinosaury. Stejný osud měl postihnout člověka, ale... Bůh nevěděl. Bylo zde tolik nezodpovězených otázek, v tomhle případě se věta:"Váš čas nadešel, domluvte se mezi sebou, kdo půjde první..." zdála příliš obtížná. Eva se tiskla k Adamovi a netušila, co bude dál. Adam se tiskl k Evě a stejně jako ona si nedovedl představit další události. Ještě si útržkovitě vzpomínal na minulost, na ty okamžiky před "procitnutím". Myslel na to, jaké se zdálo být jednoduché, když byl pouze Adamem, tvorem,co miluje pouze svého stvořitele a Eva pouze Evou, Božím výtvorem z Adamova žebra. Báli se. Strach byl o to silnější, že jej dosud nepoznali. Báli se o sebe navzájem a neopovažovali se ani pomyslet na to, co s nimi stvořitel udělá poté, co se zprotivili jeho vůli. Ďábel si mnul ruce nadšením. Povedl se mu husarský kousek, s rozkoší, s jakou přemýšlí pedofil, láká-li malé děvčátko do průjezdu na lízátko, se smál... Ďábel byl vždycky extravagantním tvorem. Ukázal lidem, co je to hřích a jak může být krásný! Eva se slzami v očích tiskla k Adamovi, byla jí zima, trochu se třásla a přemýšlela, jak to celé asi může dopadnout. Adam se tiskl k Evě. Jakožto první muž na světě přemýšlel stejně, jak budou přemýšlet ještě miliony mužů po něm: "Jak to ta neskutečně blbá kráva mohla takhle podělat...?" Nějak mu uniklo, že kdyby nebylo jeho a jeho samoty, neexistovala by dnes Eva a kdyby nebylo toho osudného okamžiku s hadem, nikdy by vlastně nebyl schopen takových úvah v době, kdy jedinou jeho zábavou bylo pozorování laškujících srnek. V té době, kdy byl vlastně jen dítětem... Bůh si naposledy promnul unavené oči. Rozhodl se. Není jiného východiska. Nezdařil se experiment, to se stává. Bude se to těžko vysvětlovat, ale vzorky musí být rozebrány a zničeny. Příštích několik dní, které chtěl trávit odpočinkem, bude zřejmě vyplňovat protokoly. A to všechno jenom kvůli sabotáži... Už vcházel do bran zahrady Eden a dopředu se sám sobě omlouval za to, co hodlá udělat. "Nebudou nic cítit, nebudou nic cítit..." opakoval si neustále. Tak nějak mu totiž přirostly k srdci. A jak tak kráčel s ohnivým mečem v ruce a vzpomínal na těch sedm dní, kdy to vlastně celé rozjel, napadla ho jedna věc: občas se stane, že laboratorní myšky utečou, nechá-li se otevřená klec... Pak už se v podstatě díval jen na to, jak Adam a Eva ruku v ruce odchází někam do nehostinné pustiny mimo Ráj, tam, kde bude jejich domov. A už teď na sto procent věděl, že si to jednou krutě zodpoví... |