V prostoru a čase jednou obsaženi

   Dojdeme k poznání,

   Co hnulo vesmírem a oživilo zemi.

   Kde jeden dech je miliony let a hvězd

   I vesmír v zrnku písku, co přinesl sis z cest.

   Tisíce nápadů zapsaných do notýsku,

   Tisíce zákonů dnes mrtvých slavných měst,

   Tisíce frází, tisíce řešení,

   Tisíce marností lidského snažení.

   V tělech a mozcích dočasně uvězněni

   Marně se snažíme pochopit,

   Co k pochopení není.

   V malosti obzoru a hloupé pýše k tomu

   Stavíme rakety, tlučeme do atomu,

   Stavíme pomníky světské marné slávy

   A oponentům hmoty pak s pompou setnem hlavy.

   Až jednou splynuti s prostorem a časem

   Konečně pochopíme,

   Kdo jsme, kam jdem, odkud přicházíme…

                                                                  Erika Bábková 

   Narodil jsem se před dvaadvaceti lety a přišel s křikem na tuto podivuhodnou, mnozí říkají zázračnou, planetu, abych naplnil svůj úděl a zakusil všechna dobrodružství života. V průběhu let kdy jsem se z batolete stával dítětem, teenagerem, dospívajícím jsem stále nově a nově nacházel poetiku a kouzlo všedního světa. Všedního? Řekněme raději tohoto velkého, nekonečně složitého, někdy těžce pochopitelného světa. Stal jsem se jedním z více než šesti miliard sobě tak podobných a přeci odlišných bytostí, tvořících jen malý zlomek všech živých tvorů obývajících jedinou z bilionů planet nepřeberného množství galaxií. Součástí ohromného a ohromujícího makrokosmu se stal i můj mikrokosmos, mé vědomí, můj malinkatý soubor psychických jevů, fungujících v rámci mého těla a samozřejmě i za něj, prostřednictvím sociální interakce s jedinci skupiny prozaicky zvané lidstvo.

   Když jsem tedy hledal vhodné téma pro seminární práci, rozhodl jsem se nepitvat se příliš v detailech (v jednotlivostech), avšak shlédnout na lidstvo jakožto fungující společnost v poněkud širších souvislostech, týkajících se vývoje jeho vědomí, aspekty jakési skupinové duše člověka s pokusit se i rozpoznat současnou situaci jedince ve společnosti z hlediska vědomí.

   Směřuje vývoj vnímání, vědomí či interpretace světa v prostoru a čase vůbec někam nebo se spíše točí v začarovaném kruhu s nemožností prorazit ven? Jakou úlohu hraje v našich životech věda, náboženství, politické autority? Co vlastně můžeme očekávat od nadcházející doby? Takovýmito otázkami jsem se rozhodl zabývat a spíše než nacházet jednoznačné odpovědi, mým cílem je poukázat a nakousnout, kterými směry se může ubírat naše tázající já?

   Začněme tedy postupně a systematicky zkoumat jak na tom vlastně jakési skupinové vědomí dnes je. Začněme pro změnu od konce. Od konce moderní vědecky založené, technokratické doby, od prahu nového tisíciletí, od prahu mnohými nazývaného, počínajícího Věku Vodnáře. Na konci této moderní doby se „zdravý rozum“, jímž se lidé řídili již od dob Descartových, ocitl jaksi v úzkých. Podobně jako kdysi „zdravá“ (slepá) víra i rozum nakonec oslepl. Racionalita jakožto vědecká metoda, záruka pravdivosti a poznání světa začala tváří v tvář relativistickému konci 20. století zpochybňujícímu kde co selhávat. Technokratický charakter racionality jako ten jediný a pravý je pro postmodernu nepřijatelný.

   Věda se ve druhé polovině minulého století dostala do podobně problematického postavení, do jakého se před více než dvěma sty lety dostalo náboženství. Vědecká dogmata byla otřesena a stejně tak i „racio“ – náš rozum. Největší měrou se o tento zlom ve vědomí vědy svými „iracionálními“ poznatky zasloužila subatomární fyzika, kvantová mechanika, matematika chaosu atd. Táž věda, která tak zarytě odmítala existenci jiného světa a jiné reality – jiné než té běžně „měřitelné“ – se ocitla v situaci zenového mnicha, který konečně rozlousknul nerozlousknutelný koán a prožívá náhlé osvícení. Od své obsese Jediné Pravdy se věda osvobodila až poté, co před ní vyvstaly vědecké koány, na které nedokázali najít „jedinou pravdivou odpověď“. Byl to fyzik Niels Bohr, který řekl, že protikladem jedné hluboké pravdy může být jiná hluboká pravda. Pravda ztratila svou původní hodnotu. Monopol na pravdu jako jediné a té pravé se otřásl v základech a nakonec padl. To co bychom tedy mohli nazvat jakousi „ztrátou pravdy“ lze stejně dobře pochopit jako svobodu vůči pravdě, evoluci vědomí… Mohli bychom říci, že z duchovního hlediska se pravdy ani nevyvracejí ani nestřídají, nýbrž doplňují se. Nový věk nezjevuje skutečnost, která svazuje, ale která osvobozuje. Mnohost je opět svatá.

   Vyvstává před námi možnost dosažení nové svobody. Svobody rozšiřovat vlastní vědomí, zbavit se neustálé předpojatosti slovních zápasů v radostném sjednocení toho, co existuje za nimi.  

   Máme co do činění s otázkou, která není nová. Jde o problém i těch několika vědců schopných proniknout k podstatě a překročit meze hry, kterou hraje věda. Velice jasně tento problém viděl a popsal velký americký psycholog William James: „…naše normální vědomí, které nazýváme vědomím racionálním, není víc než jedním zvláštním typem vědomí, zatímco všude kolem něho, oddělené jen nejtenčí ze stěn, se rozléhají potenciální formy vědomí naprosto odlišných. Můžeme jít životem, aniž bychom si všimli jejich existence; použijeme-li však potřebného podnětu, jsou tu náhle na dotek, a to v celé své kompletnosti, jiné typy mentality, které zřejmě někde mají své pole působnosti. Žádný náš „účet“ vesmíru nemůže být úplný, jestliže tyto jiné formy vědomí ponechává zcela bez povšimnutí. Jak na ně pohlížet, to je ovšem otázka, neboť jsou tak nesouvislé s naším normálním vědomím. Mohou předurčovat naše postoje i přesto, že nám k tomu neposkytují žádné rovnice a žádné vzorce. Mohou před námi otevřít určitou oblast, i když mapu nám k tomu také neposkytují. Za jakoukoli cenu brání předčasnému uzavření našich poznatků týkajících se reality. Když se ohlížím zpět na svou vlastní zkušenost, mám pocit, že všechny tyto zvláštní stavy nakonec ústí v jakýsi druh hlubšího zření…“

   Základní teorémy moderní vědy – Einsteinova teorie relativity, Heisenbergova relace neurčitosti atd. – navzájem konvergují. Nová fyzika se vyrovná co do bláznivosti a podivnosti postmoderním filosofiím. Díky dalším aplikacím teorie relativity a kvantové fyziky, dospěli Einsteinovi následovníci a obecně věda koncem druhého tisíciletí k zatím jediné základní ověřené a ověřitelné pravdě: Všechno je nejisté, všechno je v pohybu. Jinými slovy opsáno dalo by se říci: Vše je chaos.

   Povšimněme si ovšem podobně skeptického poznání, jež nám zde zanechaly starověké filosofie a jejich hlavní představitelé. Poetičtí hinduisté věřili, že vesmír je snový tanec iluzí (mája). Ve starověkém Řecku se objevil Hérakleitos se slovy panta rhei – vše plyne. K paradoxům tíhnoucí psychologický buddhismus hovořil o nebývalé prázdnotě (šúnjata) – snad trilionkrát složitější než to dokáže pochopit lidský slovní procesor(mysl). Zakladatel čínského taoismu Lao-c’, než se ztratil v horských lesních tišinách, rozvinul umění, jak se poddat proudu, nelpět na žádných strukturách, ale být v pohybu, vyvíjet se. Jeho poselství znělo: Buď v klidu. Nepropadej panice. Chaos je dobrá věc. Chaos vytváří nekonečné množství možností. Tao nám vyjevil jako komplex, jenž se trvale proměňuje rychlostí světla, neuchopitelnými našimi prsty, pracně vyťukávajícími dopisy na alfanumerických klávesnicích, a prchavý i pro řídící systémy našeho mozku.

   Není skoro šokující, že po tolika letech usilovných bojů na všech frontách vědeckého bádání vlastně nejsme o moc moudřejší (neříkám zahlcenější informacemi), než byli středověcí učenci – hermetikové nebo starověcí mudrcové – učenci? Rozdíl tu samozřejmě je – především v průzkumných technologiích, které používáme, v nové terminologii a nové perspektivě. Ale jinak: naše pravdy nejsou o nic pravdivější, tedy o nic lepší, než pravdy starodávných mudrců. Není tedy divu, že postmoderna spíše než hodnotu pravd objevuje hodnotu mýtů.

   Jedním ze znamení doby je i to, že mystická zkušenost se začíná plést pod prsty i vědeckým autoritám. Z některých špičkových vědců se stávají „špičkoví mystikové“. Lze se opravdu divit, že mezi laiky roste zájem o věci tajuplné a mystické, když mnozí představitelé špičkové vědy (především teoretikové fyziky) objevují „nadpřirozené“ na pozadí tohoto světa? Fyzik a známý autor sci-fi románů Arthur C. Clarke kdysi prohlásil: „Nejmodernější vědu nebude možno odlišit od magie.“ Obecně lze říci: Tajemno a nadpřirozeno jsou opět ve velké vážnosti.

   Fyzici hovoří o nadsvětelném prostoročasovém spojení nebo o vesmírných částicích ve vzájemném telepatickém kontaktu, který je okamžitý, tedy rychlejší než světlo – jako by se proměnili v mystiky. Slyšíme „mystické“ termíny jako je synchronicita, čtvrtý rozměr, Megabrain, kosmický mozek, hyperprostor, skryté tělo reality, zavinutý řád. Je to esoterní terminologie „hermetiků“ soudobé vědy, kteří v úžasu před sebou objevují před sebou i před námi duchovní dimenzi reality. Už první polovina 60. let byla dobou prvních náznaků obnoveného zájmu o mysticismus, magii, čarodějnictví, astrologii, alchymii a mytologii. Již tehdy prorok postmoderního mysticismu Allan W. Watts předpokládal, že se studium těchto oborů přenese i na půdu univerzit a že se sám světonázor moderní vědy stane osobitou formou mýtu. Watts napsal: „Věda, která se zabývá výzkumem alfa-vln, antihmoty, černých děr, psychofarmakologie nebo dynamiky vln a cyklů, nám může ještě připravit mnohá překvapení a konfrontovat nás s vesmírem velice odlišným od toho, jaký si představujeme nyní.“

   Díky transpersonálně zaměřeným vědcům různých oborů (např S. Grof v psychologii) se na vědeckých konferencích  některé oblasti duchovního bádání opět stávají vědou. Dochází k přehodnocení mnohých zakořeněných předsudků mechanistického pojetí světa. Zatímco mnohé učence odkojené materialismem šokuje nebývalá popularita esoterních věd (už Freud se děsil okultních tendencí svého žáka Junga), jejich otevřenější kolegy možnost, že by svět přece jen měl duchovní podstatu, okouzluje. Esoterický boom se však může jevit ve zcela jiných souvislostech, když si uvědomíme, jakým vývojem střízlivá a racionální věda prošla a v jaké situaci se nachází dnes. Vždyť věda sama se stala esoterní. Lze se divit rostoucímu zájmu o esoteriku, když sama věda je ve své první linii tak esoterická, tak iracionální, tak mystická? Kvantová fyzika je toho neoddiskutovatelným dokladem. Právě kvantová fyzika se stává mystikou par excellence. Dává nám nahlédnout do „vnitřního světa“ hmoty, kde vládne subatomární anarchie: částice menší než atomy se tu chovají očividně bláznivě, iracionálně, nelogicky, nevypočitatelně – chaoticky, jak se dnes říká.

   Ke zduchovnění dnešní vědu dovedlo především faktické rozrušení hmoty. Hmota jakožto kategorie je pojem dnes tak podezřelý, jak donedávna býval pojem „duch“. Postmoderní přírodovědci a mystikové shodně raději používají pojmu energie. I v tomto smyslu lze dnes hovořit o obrození duchovní dimenze. Hmota prostě není to, co kdysi bývala – je spíš energií, tancem „bláznivých“ kvant. Tato energetická kvanta jsou více duchovní než hmotná. Látka je čím dál prostupnější: objevujeme prázdný prostor mezi částicemi hmoty.

   Také energie, kterou poznáváme a se kterou se učíme pracovat, je čím dál tím jemnější. Objevujeme něco podobného tomu, čemu „primitivové“ říkali prána či mana, jakousi bioenergii spojující vše živé. Objevujeme jemnou (elektromagnetickou) energii, která ve formě záření prostupuje prázdnotu vesmíru a spojuje nás s jeho nejvzdálenějšími oblastmi. „Musím říci, že moderní fyzika vypadá, jako by v sobě měla prvky animismu. Někteří fyzikové jsou animisty v tom, že věří, že vše, co existuje je živé. Podstatou animismu je pocit jednoty s živoucím vesmírem, pocit, že jsme jen součástí většího života,“ tvrdí antropolog, odborník na psychedelický šamanismus, Michael Harner.

   Soudobá fyzika zplodila revoluční koncepci, kterou esoterické učení propaguje již po mnoho století. Objevuje subatomární inteligenci, fungující mimo časoprostorové kontinuum. Zdá se, že byl objeven „duch atomu“ totožný možná s duchem vesmíru. Zdá se, že za oponou mikrosvěta se prostírá všezahrnující vědomí, o kterém hovořili mystici, okultisté, esoterici, metafyzikové. Od fyziků se také dozvídáme, že vesmír nám vzniká před očima, že ho vytváříme svým pozorováním. Naše vědomí ovlivňuje to, co pozorujete, stejně jako naopak, to, co pozorujete ovlivňuje naše vědomí. Naše vědomí vstupuje do toho, co pozorujeme. Uvnitř „neživé“ hmoty existuje něco, co se podobá vědomí, a co nás vnímá. Což tohle nezní dost mysticky? Hypotéza kvantové fyziky o pozorovateli a pozorovaném jevu dochází ke zjištění, že realita se zdá být odrazem vědomí svého pozorovatele. Pozorovatel může měnit realitu způsobem, jakým ji pozoruje – způsobem svého vnímání, stavem svého vědomí. Je to snad něco jiného než mystika indických mistrů či magie středověkých okultistů? Toto nás dovádí k takovým „mystickým“ pojmům soudobé fyziky jako je superkauzalita – nadčasová a nadprostorová síť, jinak řečeno všudypřítomné kosmické vědomí. Někdo by řekl Bůh nebo kosmický duch.

   I tohle je jeden z mnoha projevů postmoderního mysticismu – mystika subatomární, subkvantové roviny. Mystika nejzazšího světa, kam se nám dosud vědeckým způsobem podařilo nejdál a nejhlouběji dohlédnout. Přesně tak jako dávní mudrcové, i my se učíme hledat vnější ve vnitřním: V mikrokosmu nacházíme makrokosmos, v částicích hmoty se odráží světlo hvězd. Co je nahoře, je i dole. Co je uvnitř, je i venku. Mikročástice v sobě obsahuje celek. V každém z nás je nasamplován genetický základ vesmíru, DNA, Boha, chcete-li.

   Jak je tedy z předchozího výčtu staronových objevů zvědavé lidské mysli patrné, nacházíme se přešlapujíce na prahu nového tisíciletí v kontroverzní době plné převratů, zmatků, rychle se měnícího stylu života, ekologických katastrof, malých i velkých mocenských válek… Naproti tomu si nemůžeme nepovšimnout vzrůstajícího zájmu lidí o duchovno, studium starých filosofií, hledání nových obzorů a neustále se více a více prosazující práva menšin. Přes to všechno by se dalo říci, že až doposud jsme hovořili o transformaci vědomí, jež se ještě příliš netýká obyčejného člověka zaměstnaného svým sebeprosazením ve společnosti, v demokratickém zřízení, péčí o rodinu a jinými neodbytnými záležitostmi – zkrátka a dobře zabývajícího se dodržováním svých sociálních rolí, jež v průběhu let infiltroval.

   Alarmující a destruktivní aspekty naší civilizace by nám neměly zastřít fakt, že jde zároveň o jedno z jejich nejtvořivějších období. Myšlení (především západního člověka euroamerické kultury) se v našem století měnilo tak prudce, že se nacházíme ve stavu značného zmatku. Nejen, že existují vážné obtíže v komunikaci mezi intelektuály a širší veřejností, ale postup našeho myšlení i samotných našich dějin značně podkopal předpoklady „zdravého rozumu“, které leží v kořenech našich sociálních konvencí a institucí. Důvěrně známá pojetí prostoru, času a pohybu, přírody a přírodních zákonů, dějin a společenské změny, a konečně lidské osobnosti samotné se rozplynuly a my shledáváme, že jsme vrženi do univerza bez mezí, které stále více připomíná buddhistický princip „velké prázdnoty“. „Lišky mají nory, ptáci ve větru hnízda, ale syn člověka nemá, kde by složil hlavu.“ 

   Rozličné moudrosti Západu, náboženské filosofické a vědecké, nenabízejí mnoho návodů pro umění žít v takovém univerzu a shledáváme, že vyhlídky na nalezení vlastní cesty v tomto bezbřehém oceánu relativity nás spíše děsí. Jsme totiž zvyklí na absolutna, na pevné principy a zákony, kterých se můžeme držet a tím dosáhnout duchovní a psychologické jistoty. Proto je, myslím, takový zájem o kulturně produktivní způsob života, hnutí New Age, východní praktiky různého rázu, šamanismus, magii, atd.

   Jak říká Jacques Bergier a Louis Pauwels v Jitru kouzelníků, čeká nás po revoluci vědeckotechnické revoluce psychologická. Věda skutečně moderní otevírá pohledy na svět, jenž se jeví stále bohatší na překvapení a odpovídá čím dál méně „úředně uznaným“ strukturám ducha a povaze poznání. Psychologie vědomých stavů předpokládá dovršeného a statického. Fyzika ovšem odhaluje svět, který hraje několik her zároveň  a který je otevřen četnými dveřmi donekonečna. Exaktní vědy ústí do fantastična. Humanitní vědy jsou v tomto ohledu prozatím v mírném skluzu. Psychologie je založena na pohledu na člověka ukončeného s duševními funkcemi zdálo by se jednou pro vždy hierarchizovanými. Podle předpovědi výše zmiňovaných francouzských autorů by se měla psychologie, jejíž studium je orientováno na odpovědi na otázky: Co je vlastně člověk? Či spíše čím se zdá být?, postupně začít orientovat a hledat odpovědi na otázky: Čím by člověk mohl být?, na otázky jeho možného vývoje a využití oněch více než 90-ti procent nevyužité kapacity mozku.

   Náš omezený pohled na lidské vědění je důvodem toho, proč se na jednu stranu lidé odvracejí od nepochopitelných myšlenek alternativních duchovních praktik, na stranu druhou také proč je tak zaníceně začínají studovat a zabývat se jimi. Téměř všechno naše vědění se zdá být věděním konvenčním, neboť nemáme pocit, že něco víme, pokud to neumíme vyjádřit slovy, nebo jiným systémem konvenčních znaků jako jsou třeba matematické značky, nebo hudební notace. Takové vědění nazývám konvenčním proto, že jako komunikační kód je věcí společenské dohody. Rád bych na tomto místě citoval bezpochyby jednoho z největších mistrů psaného slova v dějinách německého spisovatele Johanna Wolfganga Goetheho, jenž navzdory svého vyšperkovaného, dokonalosti se blížícího projevu napsal: „Mluvíme příliš, měli bychom méně mluvit a více kreslit. Já osobně bych se rád zřekl řeči vůbec a nejraději bych jen skicami přirozeně vyjadřoval vše, co chci říci. Fíkovník, velký had i zámotek na okně poklidně očekávající budoucnost – to všechno má velký význam. A ten, kdo by ho byl schopen správně dešifrovat, by se obešel bez psaného a mluveného slova úplně. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jalovosti, průměrnosti (a jsem v pokušení říci) dokonce pošetilosti na řeči shledávám. Jak naproti tomu vznešenost přírody a její ticho vyděsí člověka, stojí-li tváří v tvář, ničím nerušen, pustině dávnověkých hor.“ Jak sám Goethe napsal, slova jsou na jedné straně určitě sbližujícím faktorem, prostřednictvím něhož máme možnost jednoduše mezi sebou komunikovat, avšak zároveň poukazuje na to, jak jsou slova omezující a nedostačující například pro to, co opravdu cítíme a víme, a pokoušíme se toto své „vědění“ někomu předat. Vědomí slova a jazykové vyjádření je dle notoricky známého přísloví dobrým sluhou, ovšem pokud se stane pánem, jenž nám má vládnout, jako se to děje již od nepaměti v advokacii či dokonce vědě, může nastat nemalý problém s jejich správnou interpretací.

   Kromě jazyka musí člověk v rámci své ontogeneze přijmout i mnohé jiné kodexy. Nutnost žít pohromadě vyžaduje dohodu ve věci kodexů práva a etiky, etikety a umění, v oboru měr vah a čísel a především v oblasti sociálních rolí – otec, učitel, dělník, umělec, „správný hoch“, džentlmen, sportovec atd. Do té míry, jak se identifikujeme s těmito stereotypy a s pravidly chování s nimi spojenými, máme my sami pocit, že jsme někým, protože naši bližní nás snáze akceptují tzn. lépe nás identifikují a mají pocit, že jsme „pod kontrolou“. Setkání dvou cizinců na večírku je vždy poněkud rozpačité, dokud hostitel neidentifikuje jejich role a nepředstaví je, neboť ani jeden neví, jaká pravidla konverzace a jednání by měla být dodržována.

   Je zřejmé, že i celkový součet těchto rolí bude na míle vzdálen adekvátní deskripci člověka samotného i když ho může určitým způsobem obecně klasifikovat. Sebeurčení a vnímání sebe v rámci sociálních rolí by se dalo analogií přirovnat k vidění. Existují dva typy vidění: centrální a periferní, které se podobají bodovému a rozptýlenému světlu. Periferní vidění je méně uvědomělé, méně jasné než intenzivní svazek paprsků bodového reflektoru. Na rozdíl od bodového vidění může periferní vidění obsáhnout mnoho věcí zároveň. Všeobecnou tendencí našeho myšlení je pocit, že skutečně chápeme to, co nemůžeme znázornit nebo sdělit lineárními znaky – myšlením. Jsme jako člověk, který se nemůže naučit tančit, dokud mu někdo nenakreslí diagram kroků, jenž to nemůže „pochopit citem“. Z nějakého důvodu nedůvěřujeme perifernímu vidění své mysli. Netvrdím, že lidé neužívají periferního myšlení. Užíváme ho pořád, neboť jsme lidé, a každý umělec, sportovec, dělník v určitém směru rozvíjí jeho možnosti. Avšak toto periferní myšlení není akademicky a filosoficky uznáváno. Periferní myšlení či potažmo i periferní vědomí se podobá širému oceánu obklopujícího malý ostrůvek bodového vědomí.

   Jak se tedy zdá, máme před sebou mnohá překvapení a změny revolučního charakteru, jak v oblasti vědy, náboženství, politického zřízení, komunikaci tak i v individuálním, subjektivním  vědomí, vnímání světa, jeho interpretace. Závěrem bych tuto práci chtěl ukončit slovy zenového koánu, jenž vše zde napsané shrnuje do krásné paradoxní věty: „Nahoře ani taška na střeše, která by kryla hlavu, dole ani píď země pro chodidla.“