Když usínám
a tělo žádá si trochu odpočinku,
před očima zavřenýma
já vidím tu noční můru,
co každou noc já vídávám.
A uši zalehnou ve věčném křiku,
bez víry a bez spočinku,
každou noc tak probdívám.
A čas běží,
bez ustání...
Den za dnem,
stále stejný obraz děsí mne,
a ač s každou nocí stejný je
já nevzpomínám si na něj.
Počítám hodiny,
co zbývají mi do noci,
kdy sic ulehnu z únavy,
však usnout se mi nezdaří.
V děsu, v temném rohu,
přečkám já zas tenhle čas
se svým údělem,
jenž byl mi s narozením dán...
Arachnid von de Dickinson
|