I.

V koutě sedící postava, slepá a zrazená. Bez jediné myšlenky, bez naděje, bez jména, bez Boha. Sedí v poutech vězněná, v kaluži krve své vlastní, tak temné, jak temná je jen krev mučedníků…
Týraná představa smrti, o kterou prosí tichý hlas trosky bez jazyka. Vyřízli mi ho pro své potěšení z bolesti. Nemohu křičet pro boží smilování, nemohu klít pro boží nezájem.
Slzy stékají po tvářích a rozpouštějí se v rudém potoce u kolen, na kterých klečí zrůda, kterou nikdo nevnímá a pláče, neb nic jiného jí již nezbývá.
Měsíc na nebi, s hvězdami jinak všedními,pláče s ní. Avšak ona ho nevidí, neb oči jí uzmuli, aby krásy noci nemohla již nikdy spatřiti…
Tak spěte mí přátelé! Vy, co jste zapomněli na mě, na soucit, na vše! Sněte tuto noční můru, jež skrývá v sobě realitu. Pravdu o skutečné bolesti, co nikdo nikdy nezažil. Týrání všemi způsoby.
Zavřeli mne do klece, spoutali a vzali vše, co kdy mohlo mi býti svaté. Nemohu dýchat, neb plíce mi vyrvali z těla, avšak srdce tam nechali, aby trpělo dál.
Zabijte mne! Zapomeňte! Nenávidím vás!
Když ostří lesklých nožů projíždí mi masem, míchá moji krev s krví ďáblovou a jejich špičky krutě zajíždí do těla zapomenutého člověka, leč jejich krutost nepředčí krutost jiných a nepřehluší bolest, kterou způsobili na duši.
V dáli svítá k lepší dnům a budoucnost vítá ptačí zpěv, všichni radují se, neb přežili temný čas. Jen já neslyším nic. Uši mně urvali, pro pobavení ostatních. Lynčující dav, vybíjí si na oběti křivdy své vlastní, jenž na něm byly kdy učiněny. Svázaný v celek zuřivostí, v které ničí, mučí, zabíjí, bez myšlenky na následky.
Zabijte mne! Bolest je povrchní, nenávist též. Smrt je však skutečná. Smrtí nic nekončí. Smrtí vše začíná…


II.

Matka, která porodila dítě bez páteře, stydí se za plod svého těla, stejně jako její matka styděla se za ni.
Ďáblovo sémě vniklo v její krev a zhyzdilo potomka jejího života, ve kterém si dříve budovala své naděje a pýchu.
Když spatřilo světlo světa provázené zděšeným svědeckým výkřikem, blesklo mu v hlavě bez mozku, že den jeho zrození, bude i jeho posledním.
Ležíc v temné místnosti plné barevných světýlek, mrtvolně dívá se na svoji matku, matku smrti, černého anděla, co seslal ďábel na zem pro své jediné dítě, aby přivedl mu ho do jeho pekelného království.
Stoupající pára z úst lidí v bílém oděných a stojících kolem jeho lože se mění v rudou skvrnu, která se roztahuje do stran a její objem se neustále zvětšuje, to jak krev řinoucí se z hlavy novorozeněte, kterou zrovna rozdrtila jedna z bílých postav, halí jeho oči do temně červeného pláště smrti.
Vznáší se nad zemí a shlíží na zhyzděnou malou postavičku něčeho, co mělo býti dítětem. Naposledy ohlédne se a spatří ženu, co měla státi se jeho matkou, avšak katem jemu byla, a pak již padal a padal do pekel, za svým pravým životem…


III.

Únava pomalu svými prsty ukládá víčka k spánku, když dívá se postava bledá do černého nebe bez hvězd. Mraky se stahují a halí tmu do ještě temnějšího pláště.
Ohlušující ticho vyplňuje všechen prostor a chichotání světlušek ho nepřehluší…
A v téhle špinavě čisté letní noci zrodil se stín plný zoufalství, aby sebou naplnil každou duši, ať živou, či mrtvou, nezáleželo na tom.
Válkou stín nazván byl a stal se nesmrtelným, neb dokud živo bude lidstvo i on bude žít.
Klidný vzduch, předzvěstí je bouře, proto v klidné noci zrodila se armáda.
Ke smrti a bolesti, lidstvem pro utrpení lidstva, stvořen byl stín černý, nejtemnější. Největší trest pro nevinné…
Stejně jako moudrá příroda stvořila život, tak krutý člověk stvořil zbraň, aby život opět odejmul.
Jako vítr roznáší semena rostlin, aby nový život vznikl, tak lidé roznáší smrt na svých zbraních, aby mohl život navždy zaniknout.
Čeří se hladina vod pod náporem božích slz, když pláče Bůh nad konáním člověka…
Myšlenky plují po nebi a ospalé oči si je prohlíží, vstřebávají a zase vypouštějí zpět za zpěvu sovích chorálů, které nikdy nezazněly.
Bez varování či slitování, přišel jeho čas. Umíral již přes hodinu. Pro smrt se narodil a pro smrt žil, voják, jež zde ležel a hleděl do prázdna.
S tichým výkřikem vzal si ho stín, o němž mluvil ve své poslední vteřině, tam, kam všechny ostatní…

Arachnid von de Dickinson