Sedíc a plačíc nad osudem krve, která koluje v mých žilách. Bez naivní představy vlastního štěstí stéká mi po tvářích v malých potůčcích a neumí si razit svoji vlastní cestu, proto putuje za slzami. Když se Bůh nedívá dějí se věci, které se pro svou zrůdnost nepopisují. Když zajde Slunce, zajde i naděje. Slaná chuť slz mísí se v ústech se sladkou pachutí krve a já ji polykám, aby zůstala v mých útrobách, neb kdysi jsem na ni byla hrdá. A teď se modlím, aby ze mne vyprchala a vzala si s sebou i zbytek mé duše, co skrývá se hluboko ve mně. Když se Bůh ohlédne lidé konají, jak by chtěl. Když se rozední, všichni se stanou hrdiny. S žalem, který se mne křečovitě drží, pronáším slova do ticha, kde je nikdo neslyší, neb všichni na čas ohluchli, aby nemuseli vnímat řeč zatracence. Zem se otřásá pod dopady mých slz. A Bůh se nedívá …
Arachnid von de Dickinson
|