Vzdoroklub přistřižených křídel.
Už to vidím, přetéká kalich hořkosti.
Řeči nepatří nikomu jinému než řečníkovi bez růžových brýlí, pronášené řeči páchnou jako rekviem za protivníka.
A co dál?
Skláním se před darem obracet náhodné pořadí slov s tajemným úmyslem.
Prokusuji se tajným písmem pohledů jež nezůstanou bez odezvy úrodné půdy přečtených myšlenek.
Jiskrná konfrontace plná obávaných blesků v nekonečné řadě bez možnosti oddechu.
A co dál?
Naproti všem se tyčí jehla ve své nesmrtelnosti ztracených.
Vznáším se vlastní vinou a naivitou hnán.
Odhodlám se, konečně se odhodlám, nasupená odvaha však mlčí zasypána květy.
A co dál?
Čas rozprostřel hábit lehkosti plynoucích hodin.
Depresí dnů opuštěná a odevzdaně tvárná hmota mého snění.
Věty čiší a vzlykají, slova jsou nabíledni.
Jen se vzepřít... Ale co dál?
|