|
| |
 |
Kde domov můj?
Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 4.4.2001 (00:07:49), v časopise 6.4.2001
|
|  |
Kde domov můj ?
Když Josef Kajetán Tyl psal svou novou frašku Fidlovačka, počítal sice s úspěchem, vždyť jak si sám pro sebe rád říkal : "Nad mého ducha nikdo," ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by úspěch mohl být celonárodní, národní, celoevropský a při troše dobré vůle a fantazie i celosvětový.
Věděl, proč si to nepřiznat, že o jeho hře se bude ještě dlouho mluvit a že vzbudí pozdvižení i senzaci. Doufal, že dobrých deset let nevymizí ani z lidské paměti, ani z repertoárů divadel, a toužebně si přát, aby se díky této hře zapsal do pomyslné dvorany slávy.
Kdyby ovšem dnes věděl, čím, jak a proč se nakonec do dvorany slávy přece jenom dostal, možná by si rozmyslel, jestli vůbec stojí za tu námahu psát. A možná by se i obracel v hrobě.
Vlastně za to mohla píseň. Jedna jediná krátká, podle Tyla nezáživná a nezábavná, Vlastně se do hry ani nehodila a dokonce přemýšlel, že ji ze hry vyškrtne. Ale František ho přemluvil, a tak jí tam nechal. Vždyť co by přece neudělal pro kamaráda.
František Škroup byl rád. Píseň si docela oblíbil, ne snad proto, že by se mu tak moc líbila, i on jí pokládal za méně než zdařilou, ale mořil se s ní tak dlouho, že by přece byla škoda jeho týdenní práci zahodit do nenávratna..
A tak se stal,o, že píseň, kterou všichni již předem odsoudili k zániku, v ději zůstala. Působila ovšem nemalé starosti. Už sám její název, „Kde domov můj“ zavdával spoustu příležitostí k hádkám. Objevili se zastánci názoru, že se gramaticky jedná o větu tázací. Tito musely za své přesvědčení bojovat se zastánci jiného názoru a to toho, že se vůbec nejedná o větu tázací, ale logicky i gramaticky znějící větu oznamovací. Vynořil se i hlas, že by snad mohlo jít o větu rozkazovací, ale tento hlas byl brzy umlčen, není však jisté, zda násilně, či nenásilně.
Ať tak, či onak, herec, pěvec a pomocný kulisák v jedné osobě - Josef Škyt, důležitá osoba, jejímž jediným úkolem bylo tuto píseň zazpívat, uklonit se a odejít z jeviště do zákulisí, si s tímto problémem hlavu nelámal.
A premiéra se kvapem blížila. Samozřejmě, že se počítalo s tím, že píseň „Kde domov můj“ se zkoušet nemusí, neboť je nejen jednoduchá, krátká, ale s ohledem i k obsahu nedůležitá.
Diváci sedí v hledišti, balkóny a ochozy se plní zvědavci. Lidé natahují krky, aby lépe viděli, ani nedýchají, aby slyšeli, a koulí očima, aby jim nic nikde nikdy neuteklo. Děj se odvíjí rychle, lidé se usmívají, občas i nahlas smíchem hýkají. Děj míhá děj. Konečné, Josef Škyt se nemůže dočkat. Je nervózní, jeho premiéra se blíží, posiluje se notně alkoholem, dodává si odvahy. Gong, určující nástup nového děje, ho ohluší, zmateně se vypotácí na jeviště. Tři láhve udělají své. Josef Škyt vzpomíná, pátrá v paměti a přemýšlí. Jak ono to jen bylo ? Nápověda nikde, nikdo s tím nepočítal. Sál ani nedýchá, bylo by možno slyšet spadnout špendlík. "Kde domov můj ?" vykoktá ze sebe zmateně. "Kde domov můj !" opakuje znova, tentokráte již s notnou dávkou jistoty. "Kde domov můj !!" křičí potřetí, uklání se a odchází z jeviště. Diváci jsou zmateni. Je to nebo není součástí vystoupení ? Aplaus prořízne ticho jako nůž zapadající do hroudy másla. Sál burácí.
Druhého dne je nebývalá a nevídaná sháňka nejen po hře Fidlovačka, a1e hlavně po písni „Kde domov můj“. Lidé jsou okouzleni. Jedna věta, navíc vyřčena v opilosti a třikráte koktavě zopakována jim učarovala. Snad si ji sami i někdy zvolí za hymnu ...
|
|
|
