|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
O Zvířeti, Orlovi a tenké vrásce mezi dětskýma očima Autor: ouvej (Občasný) - publikováno 14.12.2004 (08:30:06)
|
| |
V tom dávném procesí
ke kapli na kopci
modlitbu zapomněli
o střechu nad zvonem
o kabát svatému
voda a vítr, mech
pustoší víru těch
co k víře nedospěli
Do Zvířete se dalo schovat. Poprvé jsem se v něm schovala, když jsem první týden v první třídě utekla ze školy. Já opravdu nevím, proč jsem utekla. Zvíře se krčilo pod keřem na dvorku, schoulila jsem se v něm, možná jsem plakala, možná jsem usnula. Zřejmě Zvíře občas nadržovalo hodným dospělým, protože když mě maminka šla hledat, zvíře se rozplynulo, a ona mě spatřila, jak se pod řídkými větvemi keře choulím v embryonální poloze. Neměli jsme laskavou učitelku. Nevím, co nutí dospělé lidi, kteří se po letech sejdou, aby s vláhou v oku dojatě blábolili o někom, kdo nebyl laskavý, že byl jak naše maminka. Po mnoha letech, na tom srazu bývalých spolužáků, se to ve mně stáhlo rozhořčením: „Moje maminka nebyla, moje určitě ne.“ Asi to měla podobné, všimla jsem si, že mi jediné nepodala ruku. A nebylo to tak, že by nepodala ruku obstárlé našminkované ženské, ona znovu nepodala ruku šestileté holčičce.
Máš-li se stát břízou
tak vzdorovitou
statečnou
a vysvětlit
proč tebe slunce zahřívá
odpovím, že nebe každý den
se v jiné bílé omývá
Možná, že se Zvíře odstěhovalo před dávnými lety za mnou, a teď bydlí na kopci na severu města. Povrch kopce je většinou pokryt haldovou hlušinou z bývalého středověkého dolu, a tak tam rostou stejné náletové plevelné stromy, jaké rostly doma. Olše, břízy, osiky, akáty. Zvíře by se tam mohlo proto cítit jako doma. Na jaře bývaly řídké lesíky a hájky světle zelené a prozářené sluncem. Člověk si musel sytit oči do zásoby, protože v létě zešedly prachem a v dlouhé zimě trčely do všech stran jak černé zkroucené prsty kostlivců. Jakoby hrozily. Když jsem poprvé pronikla na západ, do míst, kde nyní žiju, sledovala jsem, jak se barva krajiny mění. Jak se stává temnější, sytější. Bylo mi tehdy asi patnáct, měla jsem čisté oči, byla jsem schopna rozlišit v krajině převahu fialové barvy. Vezli mě tenkrát v houfu jiných dívek, někam k šedivé krajině, kde trčí šikmé kůly, na kterých se jako hádci kroutily pichlavé rostliny s páchnoucími plody. Měla jsem copy a mašle a zoufale se ostýchala „těch paní“, mých vrstevnic, které si vykládaly o „svých pánech.“ K večeru jsem chodila do lesíka nad ubytovnou, sama, a něco jsem si tam psala. Takové legrační důležité holčičí sepisování.
díváš se do mraků
a za potokem
vychází slunce. Tam
za hřebenem
západního kopce
se večer
sejdeme
Doufám, že se Zvíře neodstěhovalo do lesů, které se táhnou kilometry daleko na jih od města směrem k velké řece. Dříve jsem ty lesy prošla křížem krážem, ale hledala jsem jen hlouposti, houby, borůvky, maliny, rybníky ke koupání v parném létě, oheň, u kterého bych se mohla schoulit po té, co by někdo řekl: „Pojď, přisedni si.“ Jak stárnu, bojím se, že kdybych se rozhodla hledat Zvíře v těch hlubokých lesích, nebudu už mít dost sil.
Bezděčně plyne
voda v řece
a valí v sobě balvany
jeden je malý
další velký
každý je jinak
dokonalý
bezděčně bezvěrec
nesouhlas plivne
dřív než se ve vodě
bezděčná píseň
rozplyne.
Zvíře patřilo do kategorie kouzelných věcí, které dětem pomáhají přežít. Moje zvíře umělo létat ještě předtím, než se v kinech objevil létající pes Falko s přihlouplým úsměvem. Moje Zvíře vlastně nemělo podobu. Nevím, jestli to byl pes nebo kočka. Taky jsem mohla mít jelena, stejně jako měl jelena Smolíček Pacholíček. Určitě to nebyl orel, protože toho jsem znala. U něho jsem občas bydlela v hnízdě. To hnízdo bylo vystavěno z podobného materiálu, jako je kukuřičné šustí. Jenom nebylo běleno sluníčkem. Různá stébla s klacíky trčely do všech stran, bylo to hnízdo halabalové, nepořádné. Zleva je užírala plíseň. Plíseň užírala nohy orlovi, který byl vlastníkem toho nepořádku, umístěného na skále. V mých snech o bezpečí bylo to hnízdo umístěno výše, než kam dosáhnou nejvyšší mrakodrapy, mrakolezy na celém světě. Výš než všechny výsuvné žebříky. Výše, než všechny fangle na světě. Čímž popírám tu fangli trapnou, co nad ní třikrát do týdně slzí diváci amerických filmů, myslím tu fangli na Měsíci. Ta bude zřejmě nejvýš. Takže určitě neexistuje. Dopřávám si totiž maličký komfort popírání historických a logických skutečností. Protože když někdo bydlí v rozházeném hnízdě, kde se příliš nedbá na to, aby kukuřičné šustí řádně vybělilo slunce, kde v ledničce už měsíc v pečlivě zadeklovaném hrnci nejspíš probublává k děsivému životu to, co bylo kdysi segedinským gulášem, proboha, moje lednička vypadá věčně plná, věčně plná života, prostě, od majitele hnízda s uhnilým šustím a segedinským gulášem.... očekáváte nějaký racionální přístup k životu? Já jsem vždycky čekala jenom na orla. Taky hledám Zvíře, které je zcela pravděpodobně neviditelné. A i kdyby bylo viditelné, možná je nepoznám, protože nevím, jak vypadá.
Možná, že až zase uvidím tu fialovou barvu v krajině kolem sebe, a něco mi říká, že ta doba se blíží, zase to všechno najdu.
Bydlela jsem v orlím hnízdě. Schovávala jsem se ve zvířeti, o kterém vím jediné, nic na světě je nemohlo zničit. Přihrnula jsem ke všem svým dosavadním znalostem archetypální instiktivní zkušenosti. Já, vlastně ta půvabná šestiletá holčička se skoro černýma očima. Totiž, že když je nejhůř, nastává doba kouzel.
Zakloníš hlavu
to nad hlavou ti zakřičí
divoké labutě
brzy už jinovatka
sevře boky země
nastal čas odletět |
|
|