|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Má sopka magma
naráz vychrlila.
Pod tíhou jeho příkrovu
se vlastní energií vypálila
a zasypala do hrobu.
I já,
svou poetickou explozí
zavalen lapám po dechu,
nic menšího mi nehrozí,
než že nebude nádechu,
nebude už co nabrat do plic,
zhasl mi oheň, došla láva,
i Múza,
můj věrný spoluviník, komplic,
na místo vzletu postonává,
co postonává!,
schází na úbytě,
zhubla a slabounká jak dítě,
bez krve průsvitná
následkem anémie,
jen kůže blankytná
reliéf žeber kryje,
rty, jejichž dotekem
se rýmy samy psaly,
mrtvolným povlakem
zhrubly a okoraly,
EKG kreslí už bezmála rovné čáry,
šediví havrani si připravují máry,
její duch v záchvatu
přemlouvá převozníka
k temnému transitu
daleko od básníka,
kde bude navždy už
s našimi verši sama…
…jak krutá odveta,
jak krušné panorama
pro toho pisálka,
co pod lavinou spisů,
zkřiven jak morálka
tíhou svých rukopisů,
dusí se troskami
svých vzletných nápadů
od plosek chodidel
až kamsi nad bradu…
…co horšího se básníkovi může stát?!
Vidím svou Múzu
umírat.
|
|
|