Mnoha lidmi proklínaný, mnoha lidmi zbožňovaný. Pán rozporu, démon vášně a elixír zapomnění. Dodává odvahy, ubírá soudnosti. Bez něj je dobře, ale s ním je blaze. Tak se jeví alkohol. Snad většina z nás, kromě těch největších puritánů, přišla již do bližšího kontaktu s touto metlou a přičichla si k slastem z jejího opojení. Říká se, že ty neabsurdnější historky píše sám život. Alkohol však dokáže zosnovat takové zážitky, které se za střízliva  jeví absurdně a neproveditelně. Pod vlivem moku člověk dokáže uvolnit své nejniternější touhy a vypustit je na povrch. Skryté vášně a odbržděná soudnost předvádí spolu s bujnou fantazií naprosté divy. Předesílám, že já nejsem vyjímkou a čas od času podnikám jisté očistné kůry svého vědomí s naprostým odevzdáním se různým společenským kratochvílím.

Ne jinak tomu bylo onen slavný den, kdy naplněn zvědavostí a tvůrčí iniciativou jsem se odebral na kýžený sraz podobně zhýralých jedinců. Popisovat samotnou akci nemá zřejmě smysl, protože se pranic nelišila od jiných podobných aktivit veselažádoucích tipů, co však stojí za pozornost je její závěr. Pod heslem „ Zrno zůstává - plevy odpadají „ jsem vydržel až do samotného konce akce, ba dalo by se říci až za samý konec akce. Za samý konec, tak by se dala charakterizovat situace, kdy všichni soudní a trochu vnímající již odešli do tepla domova či do náruče nejbližšího křoví a kolem vás již přešlapuje šenkýř, nervózně pobrukující něco o tom, že už vám nenaleje a že by jste měli vypadnout. Kdo to zná mi dá jistě za pravdu, když řeknu, že ta situace nastává vždy v okamžiku, kdy jste nejvíce vtipní a pro zbývající okolí pupkem světa. No tak takováto chvíle právě tehdá nastala a já nekompromisní situaci vyřešil podmíněným odchodem. Jako podmínku jsem si zvolil naplnění plastové lahve dvěma litry burčáku. Potácejíc jsem vyrazil do sychravého skororána pocucávající z lahve jak kojenec z prsu. Mé kroky však zadržel človíček, kterého jsem ten večer potkal. Objímající se s  jakousi dívenkou, která s ním evidentě nesdílela jeho touhu souložit, zadržel mé kroky a do ucha mi zašeptal bratrskou prosbu. Šlo mu prý o to, abych s nima chvíli šel jako třetí ucho, snad prý se nebude tolik bát a cestou prý ji ukecá. Nevím co to do mne vjelo, ale naplnil mne pocit důležitosti a já souhlasil. Cesta probíhala plná bujarého veselí a dvojsmyslného ostrovtipu. Na mysl se mi draly myšlenky dodávající mi falešnou naději, že si snad taky trochu smočím, když zaválím.

Prdlajz, nejen že jsem si nesmočil, ale nechali mně opuštěného a spícího na lavičce uprostřed Slovanského ostrova.

Probudil mne chlad a já po zhodnocení závažnosti situace obejmul zbytek burčáku v plastu a pocucávajíc vyrazil k domovu. Situace s orientací nebyla natolik složitá. Můj opojený mozek ji bleskurychle vyřešil a navigoval mé kroky podle Vltavského nábřeží. Vltava přeci teče pod Letnou a právě tam se nacházel můj pelíšek.

Cesta probíhala klidně a klikatě až do chvíle kdy došlo víno. Se smutným gestem jsem se rozloučil s lahví a naklonil se přes zábradlí, abych si pár litrů odplivl. Když byl proces u konce ozval se pojednou pode mnou divný zvuk. Zvědavost mi nedala a já pracně sklonil hlavu. Jaké to překvapení pode mnou seděl bezdomovec a podivně se kýval. Několika nesouvislými zvuky jsem se představil . Po chvíli jsme již byli v družné debatě. Štestí mne hřálo, že mám zase kamaráda. Navzdory svému civilnímu oblečení jsem se začal vydávat za jeho kolegu, ostatně to zase takový problém nebyl vzpomenuli si, že jsem před tím spal pod lavičkou v parku a po té zvracel.

Po chvíli přátelského klábosení však vyschlo a vyvstala otázka – Co teď?

Nastala totiž doba, kdy se i většina nočních barů zavírá a v celém okolí mně nenapadal jediný lokál. Smutně jsme seděli a brblali a tu …pohled padl na svítící neóny klubu na Novotného lávce. Okamžitě jsem svůj nápad sdělil bratru v boji a setkal se s jeho absolutním nepochopením:“ Buéé ses posral vole, copak nás tam pustí.“ Ale to už má silně ojíněná hlava pracovala na strategickém plánu jak se dostat do exkluzivního podniku s našim současným image.

„Budem mluvit anglicky“, zazněl můj neuvěřitelně chytrej nápad a pýcha mně nadula“ , jako cizince nás tam musej pustit“.

„ Seš vůl, já umim sotva česky“, zazněla reakce.

To už však byl můj mozek opět v provozu:“ Nevadí budem arabové“.

S vítězoslavným svitem v očích nad geniálním řešením jsme vyrazily vstříc novému dobrodružství.

Před Klubem nás nevraživým pohledem přivítal divně napuchlej vyhazovač v saku s divnejma boulema na pažích:“ Co chcete?“, snažil se nás vyfakovat.

To už však byl náš nový image plně v provozu:“ Švajchííí můůch chajjjjjba chiůůů“, zazněla má skoro rodila arabština.

„Buéééé blééé, -krk- prd uááá“ doplnil mne bezdomovec a já jeho slova podpořil pětikilem úplatku.

Pod tíhou peněz a arabštiny nás nakonec pustil a mé ego vystoupilo k vrcholu.

S pocitem šejka jsem přistoupil k baru a podivně vrávoravým způsobem dal svému druhu najevo aby přisedl. Mezitím co dvakrát spadl a zpět se vydrápal na barovou sesli, já objednával pivo. Pýcha nad tím jak mi mou zimprovizovanou arabštinu všichni žerou mne dohnala k tomu abych na vykuleného barmana vyhrkl: „Dfe pifa pfosim“. S lehkým úculkem nám nalil a my se pohroužili zpět do družné debaty.

Diskutovali jsme asi dvě piva, když se zhruba ve chvíli zakládání mezinárodního dvoučlenného gangu bezdomovec pomočil a oba nás vykopli na ulici.