|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Sami jsme u toho byli,
sami jsme u toho dohlíželi,
sami jsme to řídili,
sami jsme květ rudý ze Země rvali.
Naši dědové,tátové,babičky,maminky,
všichni rukou za provaz se chytli,
tahali z všech sil plod trpký,
který v Zemi přebýval,
širé okolí trávil a dávil svými překrásnými květy,
před kterými každý MUSEL ONĚMĚT.
Nutily svou písničkou líbeznou,
aby si každý přivoněl a utrhl tu nádheru,
doma do vázy ji vsadil,
a tak ony mohly dál šířit nákazu škaredou.
Mnoho a mnoho neděl takto vládla dnům,
prý snad vládla i nebi a peklu.
Lidé prostincí jěště více hlopli,
každý den Jim zahrádku okopávali,plali,zalévali.
A květy rostli do krásy a síly,
i hvězdy jim byly nakléněny.
Dne škaredého,
světlo přec jen k srdcím se dostalo,
překonalo jed čtyřicetiletý,
začalo naši mysl léčit.
Jako jedna pěst,
zvedli se předci moji,
v čele s Václavem na koni bělostném,
s mečem lásky a svobody udeřili do květu rudého,
jenž nemohl proti silné zbrani procitnutí zmoci se k obraně.
Květ padl,na zemi jěště se v agonii zmítal,
ale nikdo nedaroval ránu rozhodující,
jen kolečko kol bylo sjednáno,
ztichl den,
ztichl život,
každý sklopil zrak,
složil klobouk.
Tiše brečeli.
Vzdávali úctu mocnému nepříteli,
který tak dlouho okupoval jejich životy,
domovy,
dny.
Stáli a brečeli,
sami nad sebou.
Svědomí zpytovali,
sami sobě nadávali,
že podlehly a na odpor se nezmohli.
Stáli a brečeli,
sami nad sebou.
Jak muž muži,
tak žena ženě ten den svatosvatě sobě krví slíbili,
že budou horlivě strážit zemi svou,
v dědictví jim danou,
před podobnými bylinami,
které jim srdce a mysl na nože béřou.
Potom dům od domu pochodovali,
cepy,klacky,kameny,ohni,
květy mlátili,bili,rozbíjeli,pálili.
Zahrádky znovu zryli,
kořeny květu pečlivě z hlíny vytrhli,
v zem se místo nich tulipány a narcisy sázely,
v srdcích svoboda,mír a láska.
Již to nebyl úsměv strojený,
radost naučená,láska umělá,
dny předepsané.
Člověk mohl se znovu,
ve dne v prostřed ulice zastavit,
v noci měsíc pozdravit,...
A tak žili a žijí,
potomky rodí,
pokolení české,
před patnácti léty znovuzrozené.
Čas nás nikdy neměl rád,
soupeří s námi již věky.
Máme sice svoje faxy a počítačky,
co zrychlí koloběh chleba dne,
však čím víc necháváme jim práci naší,
tím více práci k sobě voláme.
Nemůžem ji nechat na pokoji,
sžírá nás po kilech,
tunách,
tisících.
Zatemňuje nám mysl,
tíží naší lásku,
zabraňuje uvědomit si to,že jsme,
že milujeme,
že vraždíme sami sebe.
Spěch je krev v žilách,
stres vzduch v plicích,
k čemu však ničiti sebe,
ba i ostatní,
když to hlavní a prvotní máme hned za humny?
Na co trýznit duši,
co chce kvést a vzrůstat,
tloct ji a dusit?
Proč pozvednouti musíme zbraně a bít se,
proč jen s láskou v srdcích nejsme?
Jinak nezapoměli bychom,
že květ rudý zapustil opět kořeny,
že pase se v naší mysli a trávit a dusit nanovo si dovoluje,
každým dnem sílí a roste,
brán znovu v příbytek za čestného hosta.
Kdo zabrání květu rudému,
aby nanovo nezpoutal srdce,
a nespoutal i naši mysl???
JEN TY,ČLOVĚČE,
CO HLAVU VZHŮRU MÁŠ A SRDCE NEOTRÁVENÉ,
KTERÝM TOUHA PO LÁSCE A SVOBODĚ MOCNĚ PROTÉKA!!!
NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM ! ! !
|
|
|