Stojíš sama
a myslím, že prší, lásko,
nevíš, co si počít,
jak my dva jsem si podobní,
nemyslíš?
Stojíme spolu
a ty se chvěješ, lásko,
větrná pláň přinesla s bouří
slitý soumrak v podvečer
a zvuky z kostela,
zvony klinkají šestou,
ozvěny prostorem ženou se do šera,
slyšíš je taky, má lásko,
a neříkej, že ne;
ty ozvěny zestárlých bitek,
úvah o bytí, nebytí a milování.
Je chladno, nemyslíš?
Nabídl byl ti první poslední,
avšak je to málo, lásko,
směješ se mrtvým fotkám,
jako tenkrát,
když jsme byli malí,
nebeský stesk ti stéká po tváři;
zmáčela sis vlásky
a já?
Myslím, že trochu prší, lásko…
|