Jednou to skončit musí, ale proč ...
Snad osud nám nadělil tuto část souhry, lásky a porozumění, milovali jsme se dnem i nocí, zdálo se to až neskutečné. Ona milovala mě, já ji, denně jsem jí láskyplně slíbával ze rtů sladký lesk, šimral svými vousy po celém těle a sledoval, jak se mi pod rukama svíjí slastí.
Byla nádherná a já se jí nemohl nabažit, těch jejích dlouhých vlasů, úsměvu, hebké kůže … Ale stalo se to, co jsem celou dobu tušil, proto má ústa nevyslovila otázku "proč?", udělala to tak, jak jsem si přál, ale přitom to tak nechtěl, to odpoledne se stalo nejhorším v mém životě.
Odešla, nevrátí se, všechno bylo najednou pryč, ona, její vůně, dech... Byl konec a já se to snažil dlouho přenést přes srdce, mé srdce se odmítalo nastartovat do jiného života. Svět pro mě přestal existovat, nedokázal jsem vnímat jeho krásy, chyběly mi její slova, která mi šeptávala... její tělo, mysl.
Po pro mne neskutečně dlouhé době nesmyslného bloumání bez jakékoliv schopnosti po jiném životě, jsem bezmyšlenkovitě sebral kuchyňský nůž, měl nádhernou čepel, dlouze jsem si ho prohlížel, jako by mě přitahoval.
Zaslechl jsem vřískot ptáků a pohled otočil směrem z okna, na oblohu, kde kroužili ptáci. Ani nevím, jak dlouho jsem je pozoroval, ale... přiložil jsem nůž k zápěstí a prudce po něm přejel a stále sledoval hejno ptáků, jako by se chtěli rozloučit. S druhou rukou jsem provedl to samé, ruce mi sjely podél těla... nůž ne moc hlasitě dopadl na dřevěnou podlahu.
Nepociťoval jsem bolest, spíše úlevu, ucítil jsem pak horkou lávu, která mi tekla po rukou, snad jsem slyšel i padat kapky, které zlehka a nepravidelně ťukaly. Následovaly ostrý nástroj, některé z nich i nakreslily na ostří kresby, ale to už jsem neviděl.
Ptáci se rozlétli do všech stran, neodradilo mě to, upřeným pohledem jsem neopouštěl prázdné nebe, něco jsem hledal a věřil, že najdu... její obraz, ano, zahlédl jsem ji! Byla krásná, vlasy jí vlály ve větru a já se asi vznášel.
Přál jsem si jedinou věc, být součástí jejího obrazu, chtěl jsem se proplétat jejími havraními vlasy, zlehka se jí dotýkat. Asi nějaká vnější síla mě vynesla výš, blíž k její kráse, bylo mi neskutečně dobře a nechtěl jsem, aby to zkončilo...
Sakra, ty záblesky byly nesnesitelné... muži v bílém...
"Kriste pane, dejte mi pokoj! Neberte mi ji... !!!"
"Pane, uklidněte se... do háje... přivažte ho někdo!"
Někdo mi chtěl vzít to, do čeho jsem se zamiloval, marně jsem pátral, v naději, že ji zase spatřím, chtěl jsem zase vzlétnout, ale najednou jsem byl těžký jako kámen, skála...
Všechny ty odporné zvuky a pípání, dovádí mě to k šílenství a je to tak nepříjemné, že jsem chtě nechtě otevřel oči do reality, zahlédl jsem zeleně blikající přístroj, otráveně odvrátil hlavu.
Pevně jsem zavřel oči ve snaze se vrátit, ale jako by se představy rozplynuly, viděl jsem jen jedno... nůž, krev...
"Bože, vraťte mě, chci umřít! Chci umřít jen... a jen pro ni!" Zavíraly se mi oči...
Snad se vrátím.
