…Přízemní kohoutí zápasy těsně nad chodníkem… Dva kohoutci bojují, mučeni podpatkem, škrceni silonem. Jejich nepřítel, obrovitý zbytnělý kur s mnoha laloky, sedí vevnitř, ve svém živém hnízdě. Žena je ohnízděna…
“Moje ošklivost má deset pater a donekonečna lemuje chodníky, po kterých
chodím, a tak jsem nikdy nepřečetla kaligrafii obzoru. Na hlavním bulváru se
nevíc ze všeho nejvíc podobám úzkosti pokorného nájemníka.
Jakmile vejdu postranními dveřmi do těla, měním tvar. Nabývám siluety
zlomyslného domácího, který si kleká i k výlevkám dřezů. Podupu schody; každý
z nich měl být užší a pevnější. Majetnicky se laskám se zkrouceným zábradlím
nedokonalosti (snad ho ukuli do tvaru obzoru) a pomalinku stoupám výš a výš
na obhlídce svého panství. Hřaduji na schodišti žeber.
“Všechno špatně. Tady se to celé zboří a do rána tu bude stát štíhlá alabastrová
věž,” týrám pomocné zedníky. Jsou z okolí Užgorodu, rozumějí jen kořenům
slovanských slov a fušersky zazdívají okna, aby nebylo z ulice vidět tu spoušť
uvnitř.
---
Mockrát si opakuju, že to je jen ornament, který vyryly domovníkovy děti do
nervové tkáně… Pořád se učím vidět jen činžák, ale skrz ten mokvající obraz
neustále prosvítá grafika desetipatrového hnízda bez oken…Třeba teď, teď…
Jasně cítím, jak Jevgenij Pluščenko v čerstvě nabroušených bruslích jezdí mezi
mými lopatkami nahoru a dolů, a přitom jsou to jen bříška prstů jednoho
Ukrajince.”
|