Pravda a lež
Tak kdysi dávno
nebeští vývojáři
ztropili sami sobě krutý žert;
přebrali ambrózie
a k smíchu nebo pláči
chtěli si trochu vyhovět.
Tak rychle skupinka z nich první
s elánem nevelkým do práce se dala;
stvořili tedy s mírnou nechutí
matrónu strohou, přísnou,
jež Pravdou sebe zvala.
Skupinka druhá již v pití pokročila;
poněkud rozverněji
proto si v díle počínala.
Klonovat, negovat
a trochu přibarviti ústa;
po chvíli sestra prvé vznikla
dle jejich pokleslého gusta.
Dámy se brzičko
však spolu poškorpily;
do světa osaměle,
leč hbitě vyrazily.
A že stráž nebeská
opičku vyspávala,
děvčata nehezká
se mezi lidmi ukázala.
Žel ani smrtelník
moudrosti v sobě mnoho nemá –
splésti se nechá rád,
slyší-li pěkná slova.
Po smíchu bývá pláč
a v srdci hořkost trvá
po Lži když vplíží se
ta nelítostná Sova.
Pravda snad proto, že
je sama velmi chudá,
nepřeje lidem iluze
a krásné hávy snů jim trhá.
Jaké proto štěstí je,
že pokus zcela nezdařil se -
vedlejším produktem
pak lepé děvy byly;
že smysl rodinný
snad v sobě objevily,
ve stopách sester svých
tedy též pospíšily.
Tak Naděj, Bláhovost
dodnes mezi lidmi bloudí
a tlumí dopady
skutků sester svých.
Omylem, neschopností
nebeských výzkumníků
je proto pro lidi
tu dole život snesitelný dál.
Tak tomu bylo vždy,
je a snad i ještě nějaký čas bude,
dokud si sestřičky
své ruce nepodají zas.
(MTR, Jeseník, 22.10.2004)
|