..když tu z nebe upadl kus mraku a pohroužil se skrz mé oko až do hlubin neprobádaných, jež má duše skrývá. I přes toto nečekané protivenství osudu pronesl jsem klidně: "nemusí pršet, stačí když kape!" A odebral jsem se cestou nezměněnou na vrchol temného kopce tvořeného tisíci bláznivými myšlenkami slepenými mučivými dodatky vět skanutými ze svíce ticha. Tam usedl jsem na první kámen, jež vynořil se z pod jahodového květu a jal jsem se přemítati o všem co mysl mou trápí dnes a co stalo by se, kdybych nebyl pes. Kost svou odložil jsem podél větve stromu, ten trpíce samotou na kopci onom odhodlal se k pomalému zániku za pomocí ignorace kapek deště a postupného sesychání v mrtvolný stvol, pak snad klidu dojde a samota jeho eskalovaná v zánik stane se rozhřešením na dalších tisic let stromům všem, jež opustili jej v jeho smutné hodince.

"Kde dřímá ten tichý sen o změně mysli a vítězství čisté duše?", musel jsem, chtě nechtě, zavýt na měsíc, který potáceje se oblohou narážel do hvězd a ty s podivným sykotem ztrácely svůj svit v chladu jeho smutné tváře. A on se v tomto pomateném počínání zastavil a shlédl z cesty své na prázdnotu mou a prohlásil:” mlč ubožáku a neruš mne v mé cestě , tak neměnné, až i kámen, na kterém sedíš, ustrnul by a hořce zaplakal!” Tak se I stalo, kámen propadl v usedavý pláč a rozpustil všechny ty myšlenky v nichž tkvěl. Rázem kopec změnil se v pláň pustou ne nepodobnou pustotě srdce uvnitř mé schránky tlukoucího. V tu chvíli opět mé kroky vydaly se směrem, jež náhodně neurony extrahovaly s jistotou zcela pochybnou. V mlhách času však i tato jistota upadla zakopnuvše o neviděný pahrbek klenoucí se nad úrovní prázdnoty šumění křídel ptáků číhajících na okamžik, kdy vrhnouti se budou moci na ostatky naděje ukryté hluboko v troskách dne každého, krokem prožitého. “Proč to vše?”, optal jsem se sebe sama v předtuše nezodpovězeného. Leč stalo se cosi podivného a z mlhy slova se nesla:” tvé otázky jsou již natolik nudné, že i já nemohu již déle poslouchati je a s rozplynutím sebe sama raději pojdu do jasného dne!” Z temnot vykvetlo slunce krvavým nachem a můj sen o temnotách zmizel se vzteklým pískaním budíku, jenž znuděně oznamoval, jako již tolikrát, počátek dalšího odpočtu konce. Vzešel den a sním další sen, leč vedomý a reálný.