Jako každý pátek letního jara, roku co se každý rok měnil, stál jeden velmi mladý muž na zastávce. Autobus mizel v dáli stejně rychle jako voda ve výlevce.

Rozhlédl se. Byl sám, všemi opuštěný, jako koroptev v poli. Navíc bez jakéhokoliv úmyslu či jízdního řádu.

Vzduch se nehýbal, nebyl ten den k dýchání, dusno jak ve středu. Slunce příliš vysoko na obloze a široko daleko žádný mráček nebo letadlo. Prostě beznadějná situace.

Když z toho trochu povyrostl, odstrčil se o kládu, která lhostejně obrůstala mechem a takto nastartován pokračoval v cestě vpřed a pryč, až došel, neznámo proč, na rozcestí.

Nevěděl jak vybírat a tak se rozhodl, že půjde stále rovně. Jen co překonal jednu křižovatku cest, už tu byla druhá. Ta ho dovedla do neblízkého lesíka.

Nebyl to jen tak obyčejný lesík. Konce si nedohlédl, široký tři metry. Rostly v něm houby vábného vzhledu a lesní jahody velikosti třešní. Každý, kdo ochutnal takovou jahodu, usnul spánkem nespravedlivých.

Pozorně si vše prohlížel, ničeho se však nedotkl, neboť měl alergii. Šel dál a dál, od stromu ke stromu až zabloudil. Ohlédl se, ale nepoznával se. Kam se poděl ten člověk z autobusové zastávky? Proč zradil svoje předsevzetí jít stále rovně?

Zahalekal jako na lesy, ale vzbudilo to jenom starého slepýše. Pokusil se najít mraveniště, nebo alespoň mech na stromech. Měl žízeň kterou nehasil. Dlouho bloudil, až znaven si lehl pod nejbližší strom a usnul. Však už bylo načase.

Zdál se mu velice zvláštní a barvitý sen, který, když se probudil, zapomněl doma. Vstal, náhle obklíčen. Dlouho se nic nedělo, ani vlásek se nepohnul, ani hlásek nepípnul, stáli kolem něj jako dvanáct měsíčků.

„Dobrá tedy,“ špitnul vyzývavě.

Pokývali hlavami nesouhlasně.

„Když to musí být,“ pokrčil rameny, aby rozhýbal ztuhlou páteř.

„Musí,“ odpověděli.

„Kdo jste?“ zeptal se konverzačním tónem.

„Jsme mužíci malinových smrčků.“

„Aha, dobře vám tak,“ vzdychl pochvalně, pak poodstoupil a oni smekli.

Měli špičaté klobouky s červenou bambulkou.

„A co se chystáte udělat?“ vztáhl muž ruce v zoufalém gestu únavy.

„Chystáme se tě pozdravit, dobrý muži,“ divili se, že to nepoznal.

„Víte, byl jsem vámi velmi překvapen.“

„Nečekal jsi nás?“

„Ne, snad večer, vždyť ráno bývá moudřejší.“

Usmáli se. „Nemohli jsme se dočkat.“

„Ach tak.“

„Dobrý den,“ vyhrkli nečekaně, až to mladíkovi odfouklo chmuru z čela.

„Dobrý den.“

Ztratili se tak náhle, jak nečekaně, v hlubokém a temném lese, kde nebydlí světlušky a nepasou se laně a studánky neposkytnou k snídani ani hlt vody. Zkrátka ekologická katastrofa.

Byl však propuštěn a navíc pozdraven. Jeho štěstí však nemělo trvat dlouho. Na nic nečekal, ani se neohlédl, vzpomněl si na své předsevzetí a vyrazil přímo doprostřed dubu. Jeho brýle, o kterých se z historických materiálů dozvídáme až teď, byly napadrť.

Obešel dub, pak i druhý, šel dál svou cestou necestou, až v důsledku své nekorigované krátkozrakosti spadl do nedaleké propasti.

Za několik hodin ba dní se nad propastí vynořil z prachového peří muž v cylindru. Podíval se dolů, nejprve krátce poté dlouze. Zamyšleně zakroutil labutím krkem.

Roztáhl černý deštník a skokem zvaným v parašutistické hantýrce „vzít si místo padáku batoh“ přistál až nebezpečně na dně, kde ležel zcela mrtvý muž, jediný, co kdy potkal mužíky malinových smrčků.

„Nehoda?“ zeptal se úlisně muž v cylindru.

„Náhoda.“

„Aha.“

„To víte, byv vysazen autobusem v neznámé krajině, zabloudiv v temném lese, ráno pak obsypán mužíky malinových smrčků a zmaten jejich pozdravy, rozbiv si brýle, šel jsem kudy tudy a spadl do této nešťastně umístěné propasti.“

„Ále, rozbiv jste si brýle? Oktákula spektulátis,“ řekl muž učeně. Pak otáčeje se vodorovně na podpatku připravoval si proslov.

„Že nemáte brýle? Nemůžete je najít? Tyhle se vám nelíbí a tamty jsou drahé? Chcete nové krásné levné vodotěsné moderní? Nic nesnadného není pro mne nemožné. Mohl bych vám jedny opatřit za výjimečně výhodnou cenu. Jste totiž můj milióntý zákazník.“

Zcela mrtvý muž pohlédl na obchodníka. Ten pokračoval jako niagarský vodopád ve výčtu skvělých rad a výhodných slev.

„Jste pojištěn?“

„Ano, u Všeobecné hudební prodejny.“

„Pak samozřejmě, jistě, ovšem, by byly by za téměř poloviční cenu plus daň z mýdlové bubliny.“

„Ale já žádné nové brýle nechci,“ zavrtěl by hlavou, kdyby mohl, zcela mrtvý muž, „vidím teď jako mrtvola nepopsatelně lépe.“

„Ó, nikdy bych nevěřil, jak může takový pád do propasti člověku prospěti,“ posadil se muž v cylindru na velký kámen. „Kouříte?“

„Děkuji, již ne.“

„Děláte zajisté dobře,“ muž vytáhl z humidoru doutníček a zapálil si ho, „prý to škodí zdraví. Ale já jsem pojištěn, naštěstí.“

Když dokouřil, uhasil doutník o zcela mrtvého muže a řekl: „Budu už muset jít. Čeká mě další milióntý zákazník.“

Rychle rozevřel svůj černý deštník, zmáčkl malý zelený knoflík, dovedně ukrytý v rukojeti hned vedle červeného a nad deštníkem se objevila vrtulka od firmy Japes Loupez (která si objednala tuto povídku) a muž s cylindrem, který mu v té výšce slušel jak psovi pastva, ladně stoupal vzhůru, a zanechal tak zcela mrtvého muže napospas osudu a jiným dravcům.