Snímek je přitom mimořádný jak tematicky, tak obrazovým ztvárněním. Jako by naší kinematografii ukazoval nové cesty, po kterých se lze vydat. Neobvyklý je po tematické stránce, neboť zobrazuje celoživotní osudovou vzájemnou závislost bratra a sestry; stejně tak je originální ve sledování příběhu po dvou liniích, z nichž jedna vypráví o hrdinech v době dospívání, zatímco druhá se odvíjí zhruba o dvacet let později. Obě linie se přitom vzájemně prolínají, příběh ze současnosti je prokládán epizodami z minulosti, přičemž přechody plynou velmi hladce a nenásilně.

Jana a Miroslav, sourozenci z malého města, kteří nejdříve zavinili smrt otce a po úmrtí matky zůstali odkázáni jen sami na sebe, nejsou ani po letech schopni vzájemně se od sebe osvobodit. Každý je závislý jiným způsobem - mladší Miroslav je ve stínu své sestry, zvyklý vždy se jí ve všem podřizovat; Jana, dominantní, silná, sexuálně náruživá žena, schopná ovládat Miroslava jen jediným slovem či pohledem, ovšem také svého bratra bytostně potřebuje k tomu, aby měla svou sílu na kom demonstrovat. Oba se pokoušejí se z této závislosti vyvázat, oba si nalézají partnery, oba také uzavírají manželství. Jana hledá zakotvení, které jí podivný vztah s bratrem ani vzdálení pražští milenci nejsou schopni poskytnout, ve vztahu s obyčejným mužem, zatímco Miroslav se snaží začít nový život vedle jemné a obětavé ženy, tolik odlišné od jeho sestry. Přesto je jejich pouto přespříliš silné, aby jej dokázali zlomit...

Drama pokřivených vztahů a závislostí rozehrává režisérka velmi umně. Dusivá atmosféra je tu téměř hmatatelná, stejně jako všeprostupující vědomí bezvýchodnosti. Závěr je však bohužel až přespříliš dramaticky vyhrocený a celkové vyznění díla poněkud kazí. Motiv dávné incestní epizody mezi hrdiny, vrcholící interrupcí, působí také poněkud nadbytečně - ke vzniku osudné závislosti by přece vůbec nebyl nutný. Některá místa pak také působí nevhodně komicky- scény z mládí, v nichž Jana několikrát Miroslavovi doslova v poslední vteřině překazí svatbu s milovanou dívkou, připomínají až přespříliš sladkobolná americká melodramata, a příchod Janina pražského milence v nejnevhodnější chvíli také vypadá jako vystřižený z úplně jiného typu filmů.

Každou z hlavních rolí tu ztvárňují dva herci – dospělé hrdiny představují Ivana Chýlková a Karel Roden, dospívající Monika Hilmerová a Vladimír Škultéty. Roden působí velmi věrohodně v úloze nejistého, ušlápnutého a zahořklého muže, který se vždy nechal ovládat svou sestrou, a sebejistá a dravá Chýlková jej dobře doplňuje. Velmi přesvědčivá je také Monika Hilmerová jako svůdná a promiskuitní dospívající potvůrka. Zvláště ve srovnání s její panensky čistou hrdinkou z předchozího Pramene života vynikne hereččina mimořádná tvárnost. A navíc - jsme schopni věřit, že jde o tutéž postavu, kterou ztvárňuje Ivana Chýlková. Bohužel o žádné podobnosti postav nelze hovořit u Škultétyho, který své partnerce herecky vůbec nestačí. Jeho projev připomíná spíše neherce z filmů pro dospívající mládež, dramatickým scénám nedokáže dát žádný výraz, buď přehrává nebo je bezbarvý. Ve výběru všech ostatních herců měla ale režisérka šťastnou ruku. Velmi uvěřitelná je zejména postava Veroniky Jeníkové, přespříliš hodná Olga, žena, která už se v životě hodně zklamala a která se nyní nezištně snaží pomoci Miroslavovi. Také klamaný Janin manžel, představovaný Janem Krónerem, působí opravdově ve svých projevech touhy po pochopení, zklamání, smutku.

Příběh výborně dokresluje hudba Bohuslava Martinů; na vytvoření autentické atmosféry maloměsta se podílí také kamera Miro Gábora, sugestivně modelující například vánoční ulice či obrysy osudné kostelní věže . Mimořádně dobře jsou tu řešeny časové přechody, kdy se jednou a toutéž ulicí či nádražím hladce a téměř nepozorovaně přesouváme do časů minulých. Právě ono nenásilné proplouvání mezi časovými rovinami je největším formálním kladem filmu.