K Ř Í D L A Stanul jsem na louce a rozpřáhl ruce. Vítr trhal mé peří a já si zase matně vzpomínal, jaké to je mít křídla. Vzduch byl studený, mrazivý, štípal v nose a chladil v prsou.Od úst se mi táhly obláčky sraženého dechu. Zase jsem létal.
"Nejsem vědec. Nejsem biolog, botanik, zoolog ani konstruktér, návrhář či mechanik. Jsem čaroděj. Jediný čaroděj v Ostravě. Jsem nikdo. Jsem nic. Jsem šarlatán. Jsem Sanůmar. Pořád chcete mé služby?" "Je mi jedno, co jste. jen mě vraťte na oblohu. Chci zase létat. Chci cítit slunce ve větru, jak mi čechrá peří." Sanůmar vstal ze svého trůnu z kostí. Pomalu, kulhavě ke mně přešel. Díval se zblízka do mých dravčích očí. Musel jsem uhnout pohledem. Byl příliš hrozný. Šílený. Abstraktní. Šílený.
"EXISTUJE JEN JEDINÉ MÍSTO V OSTRAVĚ, DÍKY KTERÉMU BYSTE MOHL ZASE LÉTAT!" Bouře byla ohlušující a čaroděj mi musel řvát do ucha, abych jej uslyšel. "VĚŽ TÝHLE RADNICE?" podíval jsem se na vrchol magistrátu. "ANO !" Sanůmar svým typicky šouravým krokem vešel do budovy. Skoro jsem omdléval. Zase budu létat! Budu létat! Dá mi křídla! Už nebudu nic. Budu zase já...já.
Jaghastček padal dolů. Sanůmar se díval, jak lítá, jak mu vítr čechrá peří. Slyšel výkřik šílené radosti, že bude mít křídla, že může letět. Navždy. Sanůmar odkulhal dolů a vrátil se do svého domu. Snáším se k zemi. Nepadám, letím. Cítím tu obrovskou tíhu, tu nádhernou, oslňující tíhu křídel. Křídel! Letím! navždy budu letět. Kdykoli se mi bude chtít.
K O N E C |