Je léto. Opět sedím na verandě. Tentokrát koukám na modré nebe. Je bez jediného mráčku. Slunce pálí do zad. S úsměvem vzpomínám na jaro. S ještě větším úsměvem ale myslím na příští dny, protože léto teprve začalo a brzy bude mnohem tepleji. Odhazuji svetr, bylo mi v něm děsné vedro. Brzy budu muset odhodit i ostatní oblečení. Je to nádherné pomyšlení.

Je podzim. Sedím na verandě. Listí opadává ze stromů a všechno je posmutnělé. I já. Možná i v tomhle období je nějaká krása. Já jsem ji ale zatím neobjevila. Jsem mnohem vážnější než před několika málo dny. Musím hledat svůj svetr. Na začátku léta jsem ho s lehkostí a bez výčitek odhodila. Nevím kam. Bojím se, že si bude mou lhostejnost pamatovat a nebude mě chtít zahřát. Mýlím se. Krásně mě hřeje.

Je zima. Zase sedím na verandě. Zahrada je pokrytá sněhem. Tak ráda bych se přitulila ke své péřové bundě. Ale nevím, kde je. Už si vzpomínám. Je celá zaprášená. Je nádherně teplá. Jak jsem k ní mohla být na jaře tak krutá? Teď je to má jediná spása. Jen ona mi rozumí. Koukám do bílé zahrady a je mi smutno. Stromu jsou smutné, i nebe se mračí. Vím ale, že za pár měsíců přijde jaro a já opět budu chodit bez bundy. Tentokrát ji ale radši neodhodím. Uložím ji do skříně. Vím totiž, že se s ní za necelý rok zase setkám…