Ten pán, který byl postupně
od paty ke kolenům sežrán
svým hladovým miláčkem.
Micinkou, Mourkem, kočičkou, mazlíčkem.
Takové nudné město.
A někde na sídlišti po měsíci objeví
mrtvolu starého muže. Jeho tvář neznám.
Ale znám tvář muže
který za mřížemi prosí jiného muže
takového fešáka, v tom nejdražším obleku
s tím nejdražším úsměvem, ať mu pomůže.
Muži, ženy, děti... všichni jsme rukojmí.
A taky Micinky a taky Astoři. A blechy a vši
co máme ve vlasech. A filcky.
A ryběnky v koupelnách našich domů.
Vyhoří? Nevyhoří? Vybuchnou?
Ukradou všechny rodinné krysy?
Když plním láhev vnučce
jen ze spánku zamrnčí, voní tak
že voní všechno kolem ní.
Dnes měla dcera řasy tak těžké
že by mohla zabíjet. A třeba zabije.
A třeba sežerou. Od pat až ke kolenům.
Jednou, dnes ještě ne.
Možná se dříve k smrti ukouřím.
|