|
| |
 |
Umění soucitu
Autor: Pavel Kastl () - publikováno 10.1.2000 (12:34:03), v časopise 15.1.2000
|
|  |
Umění soucitu
K tomu, aby se mohl a zároveň i uměl člověk dobře chovat jak k ostatním lidem, tak ke všem živým tvorům i rostlinám, musí se naučit chápat jejich potřeby i pocity. K tomu, aby je mohl chápat, musí mít s dotyčným člověkem, zvířetem či rostlinou soucit. A k tomu, aby ten soucit mohl mít, musí vědět, co prožívá ten člověk, to zvíře nebo ta rostlina, když se k nim bude špatně chovat a ubližovat jim.
Ovšem má-li někdo plně chápat pocity jiných živých tvorů, musí se nejprve ocitnout v jejich situaci, tedy prožívat to, co prožívají oni, na vlastní kůži. To ale není prakticky možné, protože by se člověk k tomu, aby je mohl plně chápat, musel těmi živými tvory, například zvířaty, sám stát.
Navzdory tomu, že to zdánlivě není možné, přesto lze takovéhoto pochopení jiných živých tvorů dosáhnout a naučit se s nimi soucítit. Toto vzácné umění soucitu, tedy vcítění se do situace nějakého zvířete nebo jiného člověka praktikovali zejména mniši v asijských klášterech. V hlubokých meditacích si odmysleli své tělo, představili si, že jsou nějakým zvířetem a snažili se vcítit se do jeho situace. Když se jim to podařilo, začali chápat i prožívat pocity toho zvířete jeho radosti i strasti, jeho bázeň před lidmi i jeho lásku k jeho mláďatům. A z toho důvodu také mniši nejedli maso a neubližovali ostatním živým tvorů, neboť chápali jejich pocity. No řekněte sami: Dokázal by myslivec, který by se někdy ocitl v situaci postřelené srny, která v hrůze před ním prchá lesem ještě někdy ve svém životě na nějakou srnu vystřelit? Samozřejmě, že ne!
Pokud by se lidé naučili vzájemně se chápat a uměli by se vcítit do situace toho druhého, pak by se k sobě vzájemně také lépe chovali a neubližovali by si. A z toho důvodu je vhodné i nutné rozvíjet v sobě schopnost soucitu s jinými živými tvory a lidmi, umět se vcítit do jejich situace a umět je chápat. A to proto, abychom byli lidmi v pravém slova smyslu, tedy bytostmi plnými lásky a pochopení, a majícími kladný vztah k sobě navzájem i ke všem živým tvorů a rostlinám.
Umění soucitu vede také zároveň k probuzení univerzální lásky. Tím, že se člověk vcítí do jiných živých tvorů a rostlin, začne chápat jejich situaci a vnímat jejich pocity, ať kladné či záporné. A člověk zcela automaticky spolu se vcítěním se do tohoto jiného živého objektu jej začíná mít rád, tedy začíná jej milovat. A kromě toho, že jej miluje, chápe také i jeho situaci a všechny jeho pocity.
My všichni jsme součástí jednoho celku a všichni si také zasloužíme lásku. A zaslouží si ji nejen třeba hezký člověk nebo nějaké hodné zvíře zaslouží si ji nejen nějaký krásný strom. Ale především si ji nejen zaslouží, ale zejména ji nejvíce potřebuje ten, komu se ji dostává ze všech nejméně. A nemusí to být jenom nějaký opuštěný a nemocný člověk nemusí to být jen trpící zvíře. Ale může to být třeba „jen“ vadnoucí stéblo trávy, které vysušené, pošlapané a opuštěné zpívá svoji tesknou píseň o pomalém a bolestném zmírání.
A ještě bychom se měli zamyslet nad jednou věcí: Když zmírá nějaký strom, tak nad tím zpravidla jen mávneme rukou, nebo to přejdeme bez povšimnutí. A přece byl ten strom za svého života nejen nám lidem, ale i všem živým tvorům užitečný, protože nám dával kyslík a čistil nám ovzduší. Umožňoval nám tedy žít. A já se nyní ptám: Když nám byl ten strom užitečný, jak jsme byli užiteční my jemu? Co jsme mu vlastně dali? Myslím, že určitě nic dobrého a možná jsme mu ještě k tomu polámali jeho posledních pár větví. A už zcela jistě jsme mu nedali svoji lásku.
Proto se učme chápat ostatní živé tvory a rostliny, a učme se soucítit s nimi. Milujme je, ať mohou milovat i ony nás. Až se to naučíme, budeme lidmi v pravém slova smyslu, tedy tvory humánními a bytostmi plnými lásky.
|
|
|
