Škumpy v plamenech a rosa jako led
letoška jsou první šedinou
melancholici si opět ruce mnou
když racci křičí touhou odletět
a hladiny němě uzamčeny
co měňavé rozbrázděné stěny
Mojí zahradou v níž těžknou jabloně
mezi bodláky se honí šepoty
jež slaboulince doléhají přes ploty
v polích nostalgie chystají se žně
a na březích postávají ženy
věstíce z pásů říční pěny
Já zevnitř biji hlasem jako vyrvané
klášterního zvonu srdce v ochozech
jenž k zešílení sílí v prázdných zdech
ale zarezlými vraty stěží hne
Ač pomlky stráží u průsmyku
pospěš si, vezmi za tu kliku
|