|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Black hole
...Byla tma. Černá neprostupná tma. Těkavé myšlenky mu jak rakety vesmírem létaly hlavou, narážely na narušené stěny lebky jako by se chtěl y dostat ven. Do neznáma, které tolik lákalo k prozkoumání...
...Chtěl otevřít oči. Víčka ale odporovala jeho záměrům. Znovu a znovu pokoušel napínat oční svaly, ale neposlouchaly. Tak nepatrný a tak samozřejmý pohyb byl najednou nemožný. Vrhal znovu a znovu zbytky sil na tuto aktivitu. Vše marné. Vyčerpán usnul...
...Zdálo se mu o lidech, o spoustě lidí, kteří spěchali, naráželi do něj a on do nich. Prodíral se davem. Rychleji. Rychleji. Rychleji než myšlenky. Barevné odstíny se mění a míhají čím dál rychleji. Ubíhají. Mění se v strhující proud. Kvílí, rachotí, burácí... Rychle ke světlu na konci tunelu!! A najednou tma; opět černá, mohutná, všeobjímající tma...
...Cítí jak mu tepe srdce a jak koluje horká krev v žilách. Slyší svůj dech. Hlasitý chraplavý dech. Nikdy neměl takový. Slyší za sebou kroky. Čísi tajemné, těžké a rázné kroky. Vykročí dopředu. Neohlíží se. Kroky ho pronásledují. Zrychluje. Bojí se jich; kroků svých nejčernějších myšlenek. A nemá odvahu a sílu otočit se a tváří v tvář se jim postavit. Prchá. Běží a stále rychleji. Srdce buší do neuvěřitelného čardášového rytmu, krev mu duní ve spáncíc h. Oči slzí. Nevidí. Nevidí kam běží. Vnímá už jen svůj zchvácený dech. Svět se změnil v beztvarou hmotu bez lásky a porozumění. Umírá snad. Chce, určitě chce; opustit tenhle svět plný kopanců, pravidel, výtek, bezbřehý touhy, laciný přetvářky a zvířecího chtíče...
...Dopadl. Ta tupá rána - jeho tělo. Je po všem... Probudil se vedle sněhobílé zválené postele v malém pokoji. Ležel bez hnutí. Náhle se z dálky ozval tlumený hovor. Dva ženské hlasy se pomalu přibližovaly. Snaží se zachytit co si povídají: “Myslíš, že se z toho ten chudák ještě někdy probere? Už je to skoro tejden, co ho sem přivezli. Našli ho opilýho a předávkovanýho jak bezvládně objímal rukama matičku zemi....Nikdo neví co mu je... A vlastně je to jedno, pošlou ho stejnak do ústavu...” Víc už neslyšel a bylo mu to ukradené. Bylo mu úplně ukradené, co se děje s jeho tělem. Snažil se vzpomenout si, co předcházelo tomu všemu. Ačkoli moc chtěl vědět, tápal a duše se mu svírala při pomyšlení, že si nic nemůže vybavit... Vlastně ano - jen jedno slovo. Slovo, které se stále vracelo a trýznilo ho svou naléhavostí, neodkladností, smutkem... Slovo: naposled...
... Naposled viděl svou milovanou dívku. Naposled viděl, slyšel, cítil, vnímal človíčka, kterému se celý rozdal. Naposled jí objímal a zasypával polibky. Naposled ji hladil. Naposled si tiskli ruce a hleděli do očí. Naposled jí říkal to, co by asi tvrdý chlap o sobě neměl říkat. Naposled se jí, přitisknuv k její báječné hrudi, rozbrečel. Naposled jí odhalil i své poslední tajemství... Naposled jí odhalil celou svou duševní nahotu. Řekl jí vše. Naposled...
...Možná právě proto všechno skončilo. Náhle, nečekaně. Ačkoli ho měla moc ráda, už nechtěla víc. Víc totiž už nebylo. Znala vše. Odešla....
...Nechápal. A ani nemohl – jeho pomýlená mysl roztočila nekonečný, stále se zrychlující kolotoč představ, snů, přaní, nevyplněných tužeb. Byl zmaten a už se nechtěl vracet. Neschopen racionálně myslet, padal do své vlastní černé díry. Ještě dostal poslední dar vnějšího světa - vykouřil a vypil vše...
...Už nebylo cesty zpátky...
...Už není cesty zpátky...
|
|
|