Bídný červ
Červ se ráno vyhrabal ze své škvíry. Ještě celý rozespalý se protáhl na slunci: „Ach jo, povzdechl si, tak se zase musím trochu pohnout z místa.“ Vypravil se na cestu a nechával za sebou slizkou červí stopu. Fiííí. Klouzal si to po ranní rose, až se dostal k obrovské silnici. Plác. Švihlo ho kapka přes malou červí něco jako hlavu.
Zaraženě koukal, něco tu dunělo, burácelo a zvedal se černý prach a dým. „Nedá se nic dělat“ řekl si a vrhl se do černého mraku. Dum, dum, buch, buch: „Co to ksakru je, taková rychlost.“ Zastaví se a těžce oddychuje. Už není návratu. Napravo ani nalevo ani stopa po něčem zeleném. „Co si počnu?“ pláče červ. Čekal až do včera svinutý jak jen to nejvíce šlo. Byl už skoro udušený pod hromadou prachu, když dunění ustalo. Najednou bylo ticho. Z posledních sil se natáhl a začal se plazit po vyprahlé silnici. Pomalu se smrákalo a při zemi začalo být vlhko a příjemně chladno. Červ se plazil z posledních sil. Těžce oddychoval, ale ani jednou se nezastavil. Už, už byl u kraje a viděl zelené trsy trávy, když uslyšel znovu hřmění a dunění. Hrklo v něm. Zastavil se a ztuhl. Zasypala ho hromádka prachu. Před sebou měl ještě tak deset centimetrů cesty. Nemohl a byl úplně vyčerpaný. Bylo mu jedno jak zemře – rozmáznutý na silnici nebo vyčerpáním na trávě. Probral se až když byla úplná tma. Doplazil se do trávy a vyhloubil si škvíru ve které se zabydlel. Bylo tam tak hezky útulno, tma a klid. Červ spokojeně usnul.
U kraje silnice zastavila červená škodovka. Vyběhl z ní malý kluk a hnal se do kopce u silnice „Péťo, nechoď tak daleko, vyčůrej se tady“ – křičí za nim nějaká paní. Péťa se vyčůral a botou rozhrabuje hlínu: „Hele mami, červ“.
„Prosim tě nech toho a pojď“
Péťa rychle vytáhl kapesník a červa do něj zabalil i s kusem hlíny. Červ si vůbec ničeho nevšiml. Spal jako zabitý. Včera se podruhé narodil nebo spíše vylíhl a tak si dál hověl zahrabán v hlíně. Až k večeru se odvážil vylézt. Byl na jakémsi podivném místě. Všude kolem lezli brouci, pavouci, šneci a různá jiná havěť. Byl v Péťově království.
Péťa stál opřený o stůl na kterém ležela sklenice plná hlíny a všelijakého tvorstva. Měl zanícený výraz a upřeně hleděl na malého červa. V ruce držel knihu a neustále v ní listoval: „Mamí, ten červ tady vůbec není“.
„Péťo ukaž, já se podívá, co to může být za druh.“
Červ všechno slyšel a zamyšleně vypočítával: „Jo, moučný ani jablečný červ nejsem, to vím. Naši předci ani já jsme se ničím takovým neživili.“ Péťa ztratil o červa zájem. Červ přes sklo pozoroval stránky otevřené knihy. A opravdu v žádné kategorii červů se nepoznal: „Když o tom tak přemýšlím, tak opravdu nevím. “ Vzpomněl si, jak ho veškeré tvorstvo ignorovalo. Pták hrabající se v zemi o něj nejevil zájem. Rybáři sbírající návnadu ho házeli zpátky na zem. „No jo“ povzdechl si: „Vždyť já přeci patřím k jednomu druhu červů. Jsem totiž bídný červ.“
|