|
| |
 |
Zvířecí záchranka
Autor: Maxik (Občasný) - publikováno 0.0.0000 (00:00:00), v časopise 21.3.2001
|
|  |
Byli jsme s Luckou na poslední letošní společném vandru na dva dny v nejkrásnějším a nejdivočejším kraji, který se dá v okolí Prahy najít. Byl právě přelom října a listopadu a my byli ve vojenských Brdech mezi Příbramí a Rožmitálem pod kopcem, kterému se od nepaměti říká Třemšín.
Byla zamračená sobota a my měli v nohách skoro dvacet kilometrů a naše nálada začala klesat. Pomalu jsme se přibližovali ke hrázi Padrťských rybníků a mlčky vnímali podzimní přírodu a užívali si všudypřítomný klid a rovnováhu. Nohy mě dřely, v ústech bylo sucho, a tak jsem začal hýřit dobrou náladou a neutuchajícím optimismem. V těchto situacích to náramně dobře umím a málokdy si uvědomuji, jak tím neobyčejně drásám okolí. Ve chvílím, kdy chce být většina lidí sama se svou únavou, náladou i myšlenkami, bývám neodbytný svými chytrými radami a všetečnými otázkami.
Každopádně, byli jsme na Padrtích, kde je opravdu nádherně a i když jsem zde byl již poněkolikáté, nebyl jsem zklamán. Zlatá tráva, červenohnědé listy na osamělých stromech a v dálce se lesknoucí voda Padrťského jezera. Absolutní vyrovnanost zdejší krajiny jí dává punc panenské přírody, i když vím, že slouží jako cvičiště pro armádu. To ale není důležité, protože tanky jsou daleko, stejně jako doby, kdy armáda investovala do podobných podniků neuvěřitelné spousty peněz. Dneska byla celá zeměkoule naše! Zvedám své bolavé nohy a dávám pozor, abych nešlapal na unavené brouky sunoucí se přes cestu. I já si dokáži lehce nabytého majetku celý večer vážit. Lucka mě pobavené pozoruje, a tak se jí najednou ptám: „Myslíš, že mají zvířata nárok na svojí vlastní záchranku?". Lucie se místo odpovědi strašně směje a já jsem trochu smutný. Mezi výbuchy smíchu a mým udiveným pohledem ze sebe Lucie vyráží: „To...to myslíš vážně?!". Asi jsem se tvářil opravdu tragicky, protože Lucka mojí otázku nevzala tak vážně, jak jsem jí položil. „Jasně, to víš že jo..", rozvíjím svůj entuziasmus do nekonečné debaty se svou krásnou zrzavou společnicí a přitom dávám pozor, abych nešlapal na bolavé puchýře. Zvířata jsou přeci něco jako lidé, taková veverka, pes kočka, nebo mravenec, vysvětluji trpělivě. Skoro všechno mají jako my. Hlavu, nohy, zážitky, problémy i starosti, jenom kabát mají trochu jiný. Takové zvířátko přece může mít autonehodu, srdeční selhání, nebo dokonce úraz! Člověka, když se mu něco podobného stane, odveze vždycky houkající dodávka, o našich srstnatých bratrech se moc nemluví.
Pouštím se ale na tenký led. Zrzavá Lucka ne mě nenechává nitku suchou. Zvíře přece není člověk! Život člověka je důležitější, než kohokoli jiného! Takovéto a jiné pravdy lítají vzduchem. Hodně věcí se říká a hodně věcí je pravda. Mnozí mě ukamenují, ale hodně čtyřnožců má větší právo užívat si sluníčka víc, než mnozí z nás. Občas mi připadá, že vedu smutný a marný život. To se mi stává vždy, když se koukám na naší fenku, pudlici Káču. Kdybych se jen uměl radovat s tolika věcí jako ona! Vím, že není jediná, která to dokáže. To umějí všichni psi v našem okolí a k tomu dokáží ještě metráky radosti a lásky k tomu rozdávat. Každé takové zvíře se pak jeví jako mnohem vzácnější druh než člověk, který se neustále množí. Jenom těch ostatních živočichů kvapem ubývá. No nevím, kdo tu péči opravdu potřebuje. Vím, moje řeči znějí hrdinsky, až mě rozbolí hlava, budu první, kdo bude shánět hojivou mast, ale teď jsem doma a teď hájím zájmy světa zvířat!
Tak tedy kráčíme po Brdech, na kraj padá tma a já se snažím Lucku přesvědčit o své pravdě. Zrzka je trochu mimo, aspoň zatím, protože neví co jsou mé noční debaty s kočkou Kočkou, ani neví, jaké to je usínat vedle věrného psa. Jednou to ale třeba pozná a pak mi dá určitě za pravdu.
Už je noc a Lucie dávno spí, měsíc jí svítí do zrzavých loken. Její podoba s veverkou, královnou větví je největší. Alespoň v mých představách. Dobrou noc psi, kočky, veverky a mravenci. Další den a nové radosti přijdou za chvíli!
|
|
|
