Až zazní vše a možná mnohem víc,
až, dá-li Bůh, mě zrodí půměsíc,
tak zavřu dveře, ať mi neuteče dech.
A okna zatluču a zamknu všechny cely,
bych byl sám v té chvíli rozechvělý,
své prsty smočím v hloubi ve vírech.
Má podoba přibitá za noci na vrata.
Vlkodlak bez rukou, podoba rozťatá.
Nutím se v hovoru rozetnut ve dví,
vyšplhat nahoru, vyšplhat ze tmy.
Jak socha Kristova podoben muži,
rozprostřu náruč krvavé růži.
Vypálím oči, ve slunci v žáru,
podoben králi Baltazaru.
Já slýchám ďáblův hlas,
který mě stroze nutí,
stoupnout si před obraz
a skočit bez perutí.
Můj portrét, oči prázdné,
svět na mne zapomněl
a hovor jaksi vázne,
na rtech, i kazatel.
Teď tušit netušené,
když ruce těkají
a po špičkách jít nahlédnout,
jen tiše potají
po nebi letí ptáci,
hejno v symbolu,
zběsilé koně paží
vzepnou se ze stolu.
Vzepnou se vysoko splašené včely.
Ve žluté šmouze jsem rozetřelý.
A víno nevím zda dýchám či piju,
krčím se v koutě, jen houpy hou,
mé ruce nejsou mé a nohy nepřídou,
já nežiju umírám, spíš umírám žiju.
Tělo je rozbité, střepy a pérka,
kolíčky na prádlo, v těle mi štěrká,
kolíčky na prádlo, včely a střepy,
anebo nevidím, možná jsem slepý?
Ne.
Já slýchám ďáblův hlas,
který mě stroze nutí
stoupnout si před sebe
a skočit do nebe.
Ten ďábel je mi Bůh
a káže bez pohnutí,
ten satan, jméno růže,
na špičce skleněné.
Rákos se rozvlní v předsíni zvolna,
jako by chtěl počkat na harmoniku.
A voda sama bude mému jménu svolná
a na paži ten cejch, cejch všech odpadlíků.
|