|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
I v burácivém halasení početného davu dokázal jasně rozpoznat tlukot svého vlastního srdce. Přes nesčetné množství obličejů, které se míhaly v jeho blízkosti, věděl, že většinu z nich si bude ještě dlouho pamatovat. Přes chaos a nepřehlednost veškerého dění nemohlo nic ujít jeho pozornosti. I přes to, že do jeho černého pláště pálilo z čisté podzimní oblohy ostré dopolední slunce, vycházel z něho chlad…
Jeden muž, statný, v temném hávu. Pravou ruku neustále připravenou tasit dlouhý meč pohupující se u pasu, levou si razil cestu hustým zástupem lidí. Šedé oči stejně upřené do neznáma jako těkající po okolí, činící z neznámého známé. Muž stejně nepřehlédnutelný jako neviditelný. Se svou ctí, mnohou tváří, jedním cílem… A žádným slitováním.
"Amulety, talismany! Zajistí štěstí, zastaví nemoci…!"
V nesrozumitelném lomozu způsobovaném stovkami příchozích dokázal rozlišit hlasy, slyšet slova, vnímat významy… Jeho smysly možná ani nebyly smysly člověka. Mísila se v nich spontánní agresivita pradávných instinktů s dokonalostí a silou tajemné magie.
"…možná, že to tak bude lepší, ale takhle drahý pivo…"
Hluboko v jeho nitru dřímal vztek, žila naděje, hořela touha. Před devíti týdny přísahal, učinil jeden ze závazků, jaké vždy plnil. A nepřipustil by neúspěch. Zde, v Limu, tušil, že se přiblížil k cíli. Nemohl si proto dovolit jediný chybný krok, jedinou neopatrnost.
"…ten Halvar na tom nebude vůbec špatně, když teď klidně zavře a odjede…"
Stovky hlasů, pachů i pohybů měly pro něho význam. Z ulice přetékající lidmi a událostmi učinil vlastní svět, jehož byl pánem, v němž měl dokonalý přehled.
"…začínají přece každoroční trhy…"
Bolest hlavy, kterou mu způsobovalo úmyslné přepětí vlastních smyslů a dlouhodobý kontakt s magickou aurou, se snažil nevnímat.
"…myslíte toho boháče, co mu patří největší zbrojířství ve městě…"
Nesmělo mu nic uniknout, a tomu podřídil vše. Cokoliv mohlo pro něj být významné i rozhodující.
"…včera vyklidil krám a dnes ráno odjel…"
Jedině pak mohl jít za svým cílem…
* * *
"Slíbils, Frederiku,…" namítla Amanda a ještě naléhavěji mu stiskla ruku.
"Taky splním, Am," ujistil ji a něžně jí setřel slzu stékající po tváři. "Ale teď to prostě nejde, bylo by to příliš…"
"…nebezpečné?! Co se děje Frede? Proč mi nic nechceš říct?!"
"Všechno je v pořádku, lásko," odvětil a dlouze ji políbil. "Jenom musím ještě něco zařídit, nebude to dlouho trvat, vážně. Pak si pro tebe přijdu…"
Pod jeho zářivým, sebevědomým úsměvem se jí roztřásla kolena. Neodolala touze ho obejmout a vrhla se mu kolem krku. "Ach Frederiku, já tě tolik miluju. Přísahej, že se vrátíš." Její potlačované vzlykání propuklo v nešťastný pláč.
Přitiskl jí prst na rty a jemně ji od sebe odtáhl. "Buď silná, má nejdražší. Už brzy…" Znovu se usmál a udělal několik kroků ven ze dveří. Ač se to všemožně snažil zakrýt, neuniklo jí, jak se bleskově rozhlédl po okolí. A pak už tam nestál. Zmizel, aniž by jí dal možnost zjistit kam. Zmizel přesně jako král zlodějů…
* * *
Dům Amandy Rainsové byl tedy jedinou možností a Aldaron nepochyboval, že také tou správnou. Informace o této dívce stála příliš mnoho. Urovnal si plášť a s rukou na jílci meče přeběhl nevelké náměstí do postranní uličky. Bylo krátce po poledni, přesto jej nikdo nespatřil ani nezaslechl. U čtvrtých dveří se zastavil a zaklepal. Z jeho očí ani pohybů se nedalo vyčíst nic. Byly stejně chladné, jako kdyby teď nestál před okamžikem, který rozhodne o mnohém…
Napočítal do deseti a úderem ničivé magie rozdrtil dveře na třísky…
* * *
Amandu zasáhla sprška dřevěných úlomků skoro tak razantně jako tlaková vlna, jež ji srazila na zem. Přestože se ošklivě udeřila do hlavy a zalehlo jí v uších, neztratila vědomí. Zamlženým zrakem viděla muže v černém plášti, jak vchází do chodby a popadá ji za krk. Snažila se utéct, křičet nebo se alespoň nějak pohnout. Tělo ji však zradilo. Byla dána na milost či nemilost záhadnému cizinci. Odtáhl ji do kuchyně. Děsila se jeho síly, držel ji, jako kdyby snad ani nebyla člověk ale jen lehounké ptačí pírko. V návalu událostí nedokázala uvažovat. Jen se snažila zmírnit následky situace. Náraz na zeď ji vehnal slzy do očí, které se na tváři okamžitě smísily s krví. Její krví…
Proč? Jediné, co ji v tuto chvíli mohlo napadnout. Bezvládně ležela v rohu místnosti a čekala. Připadalo ji to jako celá věčnost, i když nebylo pochyb o tom, že činy následovaly velmi rychle za sebou. Frederik… Jediné jméno, jediná tvář… Náhle přestala pochybovat o tom, co ten muž chce a zděsila se. Přitiskla si ruce k obličeji, aby zakryla pláč.
"Chci Frederika!" ozvalo se jakoby z nesmírné dálky. Já také, usmála se sama pro sebe. Kde teď jen ale může být… opustil ji? Ne, přísahal, že se vrátí… Nebo nepřísahal? Řekl jen…
"Chci vědět, kde najdu Frederika Delgara, tak řečeného krále zlodějů, Amando Rainsová…!!!" zahřmělo nad ní. Trhla sebou. Uvědomila si, že nejspíš na chvíli omdlela.
"Mluvím dost jasně, slečno?!"
"Já…jistě…ano. Jak mne…"
"Znám daleko víc lidí než si dovedete představit. Tak kde je Frederik? Byl tu?!"
"Kdo…kdo…?"
"Nepodstatné…!"
"Já…já…nevím. Nebyl tu, já ho dlou…neznám…" Těžko dokázala formulovat slova. V ústech cítila krev a příliš mnoho dřevěných třísek. Částečně se jí však vrátila rozvaha. Proto se jí zmocnil strach. Ne tolik o sebe, ji ten muž nechtěl, ale o milovaného Freda… Kdo po něm jde?
"Je nerozumné brát si v takovouhle chvíli do huby lež, zlodějská čubko!" Místností zařinčela tasená čepel. Amanda se zajíkla, když uviděla černou ocel blyštící se v jasném slunečním světle. Fred jí o takovýchto mečích vyprávěl… Při vzpomínce na to se jí udělalo zle.
Muž se ani nepohnul, Amandu však náhle uchopila jakási neviditelná síla a začala ji zvedat ze země. Stále výš a výš, až nedosáhla nohama na zem a narazila hlavou do stropu. Cizinec jí přiložil špičku čepele na hrdlo.
"Jak dlouho se tam nahoře udržíš?! Jak dlouho bude trvat, než se sama nabodneš na můj meč…?!" Chvilku bylo ticho. "Přesně tak dlouho, jak já budu chtít!" zařval mohutný chlap.
Am strachy téměř nedokázala dýchat. Ocel se jí zaryla do masa a způsobila další nesnesitelnou bolest. Pramínek krve jí stekl po hrudi a pošpinil bílou halenku rudou skvrnou.
"Tak dozvím se, kde najdu toho zkurvysyna…?!"
Amanda věděla, že teď jde o život i jí. To nebyl člověk, ale zvíře. Vyhladovělá saň pronásledující svou kořist. A vše, co jí zkřížilo cestu, padlo za obět také… Věděla, že když neřekne, že tu Frederik byl a kde teď nejspíš je, saň ji rozsápe na kusy a půjde dál, jako by se nic nestalo. Věděla to stejně dobře, jako to, že miluje. Že miluje celým svým životem…
Když neznatelně zavrtěla hlavou, muž napřáhl druhou ruku, kolem níž elegantně zatančilo hejno modrých jiskřiček. V jeho očích byla smrt…
"Ne!" ozvalo se za jeho zády. Prudce se otočil a nechal magické šílenství pominout.
"Nedělejte to, prosím…" žadonil černovlasý kluk stojící ve dveřích. "Já ho můžu najít…"
Muž na něho upřel své šedé nemilosrdné oči… "Co ty jsi zač…?!" Příliš se soustředil na tu dívku a polevil na své obezřetnosti. Tahle nepozornost ho mohla stát život.
"Já jsem Marco, pane. Nechte mou sestru být, já vám pomohu Frederika najít…, prosím." Mluvily z něho obavy, nejistota i odhodlání.
"Ty…!" Cizincův hlas na okamžik ztichl. "Ty najdeš Frederika a dáš mu tip na Halvarovo zbrojířství…" Chlapec se zatvářil dost nechápavě. Muž vrátil meč do pouzdra a nechal Amandu spadnout na podlahu. Její zasténání bylo na dlouho jediným zvukem. Věděl, že je v bezvědomí a alespoň do večera se neprobere. "Prostě ho přesvědčíš, aby šel dnes v noci vybrat Halvarovo zbrojířství, protože majitel ráno odjel z města, rozumíš?! Jako kdybys mu kšefty nikdy nedohazoval…!" Marco těžce polkl a přikývl. "Uděláš to a přijdeš za mnou do hostince U Bizona! Jinak se tvá sestra už neprobere a ty ji budeš ještě dnes večer následovat!!! Srozumitelné, příteli?!" Cizincův hlas připomínal burácení hromu. "Na co teda ještě čekáš?! Táhni ke všem čertům a přiveď mi toho šibeničníka, než si to rozmyslím a pošlu tebe napřed…!"
* * *
Skrze hutný dým naplňující zavrženíhodné prostředí hospody bylo téměř nemožné dohlédnout k sousednímu stolu a mezi hlučným řevem několika desítek spíše méně ohleduplných hostů lehce zanikala i hlasitá slova. Místo, kde se ztratí zloděj i král. Frederik usrkl ze svého poháru trochu medoviny.
"Moc rád tě zase vidím," začal k postaršímu muži.
"Za to já bych tebe raději neviděl… Nebo aspoň doufám, že mne nikdo neuvidí s tebou…!"
"Přeháníš. Jako kdyby se nesmělo posedět s přáteli u piva…"
"Přijde na to s kterými…"
Frederik se usmál a znovu zmenšil obsah svého poháru.
"Máš strach?" zeptal se prošedivělý chlapík.
Zloděj vytáhl z kapsy měšec s penězi a hodil ho na stůl. "Dvakrát tolik, co jindy. Chci, abys z ní nespustil oči, rozumíš."
"Nemůžu ji hlídat ve dne v noci. Teď třeba vysedávám v hospodě a bavím se s nejhorším kriminálníkem na světě…"
"Nejlepším! Jsem přece král," usmál se Fred. "Ještě snad nehoří. Stačí od zítřka, dřív mne přece…"
"Máš strach?" zazněla opakovaná otázka. "Může se muž bez nervů bát? Máš strach?" konec věty už zněl spíše jako konstatování.
Frederik mlčel a popíjel podprůměrnou medovinu.
"Přesvědčuješ sám sebe, že stačí od zítřka… Přitom dobře víš, že už včera mohlo být pozdě…! Co ten čaroděj…"
"…kdyby to byl čaroděj, jsem už dávno po smrti. Aldaron je mág, čaroděj, co část magických schopností obětoval boji s mečem. Čarodějové jsou tak mocní, že jim nepřísluší…"
"Čert vem, co přísluší nebo nepřísluší těm potrhlým vrhačům kouzel! Ať je Aldaron mág nebo třeba kněz, je to lovec, chápeš?! Chápeš, co to znamená?! Víš vůbec, jaká pověst ho předchází?!"
"Kdo by nevěděl…" Krátká odmlka měla znamenat uvědomění, uvědomění vážnosti situace. "Vždy dodržel, co…"
"…odpřísáhl! A před devíti týdny přísahal před vévodou z Talpy, že zbaví svět krále zlodějů, jestli ti to náhodnou uniklo…!!!" Stařík se zarazil, když si uvědomil, že křičí až přehnaně hlasitě. Nikdo si ho však nevšímal. "Chytá takové, jako jsi ty, živí se tím. A nikdo, zdůrazňuji, nikdo před ním ještě nikdy neutekl. Myslíš, že jsi tak dobrý, abys mohl být první…?!"
"Já jsem nejlepší…" odvětil Frederik s ledovým klidem. "A i kdyby ne, moc možností nemám, co myslíš?"
Muž zavrtěl hlavou a vzal si ze stolu měšec s penězi. "Udělám, co budu moci, Frede. Její život pro mne má stejnou cenu jako pro tebe…"
"Jejího života si vážím více než svého…"
"Vím!" uzemnil ho muž. "A v penězích ze zaplatit nedá, jako žádný. Přesto si svou odměnu s dovolením ponechám…" I na jeho tváři se poprvé objevil úsměv.
"Díky!" odvětil Fred stroze a dopil. "Uklidni ji, ať si nedělá starosti. Něco si vymysli, ty to zvládneš. Já si taky nějak poradím, problémy jsou od toho, aby se řešily…"
Stařík se mu zadíval do očí. "Jak?" Jedno slovo, které řeklo vše.
Fredův úsměv byl tentokráte z kategorie těch hořkých. "Byl jsem už mockrát v pořádné šlamastyce. Teď je to sice ještě o kousek horší, ale nejlépe udělám, když na čas zmizím. Všem…" dodal. "Pak se vypravím co nejdál odtud, abych…"
Do věty mu vpadl černovlasý kluk s vyvalenýma očima. "Frede! Frede! Něco pro tebe mám, něco ti musím říct…" Jak byl udýchaný, oba mu těžko rozuměli.
"Co je Marco? Víš, že sem za mnou nemáš chodit! Stalo se něco?"
* * *
|
|
|
