Ozdravný pobyt
Krátce po mých sedmnáctých narozeninách přišla do mého pokoje matka a povídá:
- Gábinko, podívej co jsem pro tebe sehnala.
Znechuceně jsem se pootočila na kolečkové židli. Otec ji musel vyrobit z kvalitního masivu aby mě vůbec udržela. I tak jsem měla pocit, že každou chvíli praskne a že kolečka z tvrdé oceli začala jaksi elipsovatět.
Čekala jsem s jakým novým plánem nechat mě zhubnout, zase matka přišla.
Snažila se protlačit skrs mé dobře pěstované tělo ke stolu aby mi ukázala nějaký leták. Cestou se ji zvrkla noha v proježděných kolejích od mé židle. Vyčítavě se na mě podívala.
- Gábinko, musíš být rozumná. Takhle to přece dál nejde, naříkala a mnula si nateklý kotník.
- S tatínkem jsme se rozhodli, že tě pošleme na desetidenní tábor se sportovním zaměřením.
Zmocnila se mě panika! To nemůžou myslet vážně! Deset dní hladu a vyčerpání…
Matka si všimla mého zdrceného pohledu.
- Ale no tak, uvidíš, že se ti to bude líbit. Čerstvý vzduch, voda, kamarádi…
Nevěřila jsem jí.
- Nikam nepojedu!, řekla jsem a demonstrativně bouchla pěstí do dubového stolu, který se zlomil vejpůl.
Opět matčin vyčítavý pohled.
- Ale teď už toho mám dost! rozčílila se. – Takhle to prostě nejde! Na ten tábor pojedeš a hotovo! A víš co říkal doktor. Ještě přibereš o jedno kilo navíc a on bude muset na naše náklady zvětšit ordinaci.
Zčervenala jsem. Taky mi nemusela připomínat tu trapnou situaci z minulé lékařské prohlídky. Aby mě doktor mohl vyšetřit, musela sestra za dveře, páč ordinace byla mnou plná. Docela mě vrušovalo, když se doktor nedostatkem místa co chvíli otíral o mé tělo, ale to jsem matce raději neříkala.
- Tak Gábinko, začala zase. – Vždyť mi to s tebou myslíme dobře. Copak ty jsi se sebou spokojená? A co kluci? Takhle se jim nebudeš líbit…
- Nemám ráda kluky. Mám ráda jídlo!, odsekla jsem.
Výraz matky se ze sladkého změnil na prosebný.
- Gábinko, prosím tě, podívej s jak tady žijeme. Nemyslíš, že nám to s tatínkem dlužíš?
Dlužím? Ale co? Porozhlédla jsem se kolem sebe. No je fakt, že rodiče museli kvůli mně vyklidit celé horní patro našeho domu, aby mi z něj udělali dětský pokoj. Taky jsem musela připustit, že je stálo asi dost peněz a úsilí aby zpevnili základy a stropy ocelovými deskami. A matka kvůli mně obětovala zahradu, když jsem jednoho jarního odpoledne na ní trochu rošťačila s naším psem Harykem. Po mém proběhnutí se okolo domu, matčina zahrada silně připomínala měsíční krajinu a psa Haryka museli z jednoho kráteru, který byl několik stop hluboký, vytahovat těžkou technikou. Psa pak nechali utratit, protože se z toho otřesu již nevzpamatoval.
Taky ten rybník za naší stodolou museli koupit, abych měla kde provádět nutnou denní hygienu. Původně zamýšleli zakoupení městských lázní, ale tahle varianta se ukázala jako mnohem ekonomičtější.
No když jsem se tak zamyslela, asi rodičům opravdu lecos dlužím.
- Tak teda dobrá, souhlasila jsem nakonec.
Takže se začal chystat můj odjezd. Matka objednala dva padáky, ze kterých mi nechala ušít dvoudílné slušivé plavky. Je fakt, že spodní díl nebyl přes množství tuků ani vidět, načež jsem prohodila malou poznámku o zbytečnosti, ale matka mi tvrdila, že mi to takhle sluší. S vrškem naštěstí nebyly větší potíže. Popruhy se mi sice silně zařezávali do zad kde způsobovaly fialová jelita, ale nebylo prý zbytí.
Na druhý den ráno přijel kamion a odvezl mé svršky do tábora. Nějak se mi přestalo chtít jet. Ještě jednou jsem se prosebně podívala na matku, ale v jejím nepřístupném pohledu jsem našla jasné stopy pevného rozhodnutí nechat mě zhubnout.
Těsně před odjezdem jsem ještě tajně vzala z rodinného špajzu štanglu uheráku na horší časy a nastoupila do kamionu. Cesta probíhala docela v poklidu. Převrátili jsme se akorát dvakrát vždy když jsem krapánek usnula a hlavou se opřela o stěnu kamionu. Byla jsem rozespalá a do tábora jsem přijela značně rozladěna.
Tak tady bude teď tvůj nový domov, řekla jsem si v duchu a porozhlédla se po okolí. Chatky a stany byly poněkud větší než jsem znala z ostatních táborů, kam se mě snažili naši natlačit. Když jsem si všimla „malých“ zvědavců, kteří se kolem mě mezitím seskupily, pochopila jsem. Vypadalo to tu jako soustředění zápasníků Sumo. Nikdo z osadníků sice nedisponoval takovými proporcemi jako jsem měla já, ale i tak se bylo na co dívat. Že tu devadesát procent z nás nebylo dobrovolně šlo jasně rozpoznat díky tajně uloveným potravinám čouhajících z kapes, které byly u většiny z nás prověšeny až téměř k zemi. I já jsem měla pocit, že mi uherák každou chvíli propíchne žebra, ale byla jsem statečná a nedala na sobě bolest znát.
Zavedli nás doprostřed mučírny, kterou vedoucí tábora nazývaly jako sportovní hřiště a začali nás rozdělovat do oddílů. Vyfasovala jsem vedoucí, která postavou připomínala moji klíční kost. Pohrdavě jsem se na ni podívala. Tak tato sušinka mi má velet?
- To je postavička, smutně vzdychla holka co stála vedle mě a pro jistotu si do pusy nacpala celou kremroli.
- Prosím tě, co na té vysušené tresce vidíš? , osopila jsem se na ni.
– Kdybych ji přetáhla tím uherákem co mám v zadní kapse, tak ji zabiju!
Holka se na mě obdivně zadívala a zeptala se jestli se mnou může bydlet. Jmenovala se Maruška a staly se z nás kamarádky. Když všechny děti z tábora vedoucí úspěšně nacpali do stanů a chatek zbyly jsme už jen my dvě.
- Tak Gábinko vy budete bydlet támhle, ukázala směrem kde se na široké plánině krčilo dávno opuštěné Chapitó. Když jsem opomenula ten smrad co tu zbyl po slonech a tygrech, musela jsem uznat, že to bylo docela dobré bydlení.
Večer jsme měli slavnostní uvítání u táboráku. Vedoucí tábora nás seznámil s programem, který měl za úkol zbavit nás přebytečných kil.
To určitě!, říkala jsem si v duchu. Nehodlám shodit ani kilo! Bylo mi sice líto rodičů, jejichž snaha tím pádem postrádala smysl, ale bylo to moje tělo a já s ním byla naprosto spokojená.
Náš oddíl dostal jméno Twigi. Vedoucí nám řekla, že takhle nás to bude alespoň motivovat a velmi nesouhlasila s vedoucím chlapců, který pro svůj oddíl navrhl jméno Špekouni. Mě byl naopak jejich vedoucí docela sympatický. Škoda, že jsem nebyla kluk.
Rozcvička začala ráno v sedm. Twigi o rozměrech metr krát metr se rozestavěli na atletické hřiště a snažili se o něco, čemu se říká pohyb. Moje spolubydlící nadšeně kroužila trupem, až jsem myslela, že se zlomí vejpůl. Naštvaně jsem do ní drcla. Večer jsem jí totiž sdělila svůj sabotážní plán a ona mi slíbila, že se ke mně přidá. Omluvně se na mě podívala a v kroužení ustala. Po rozcvičce jsme si měli uklidit ve stanech a jít na snídani. Měla jsem už ukrutný hlad. Vedoucí se ke mně blížila s táckem plně naložený jídlem. Myslela jsem, že takový tác dostane každý sám pro sebe, takže to bylo pro mě šílené zjištění že o ty dary zahrady se mám dělit s celým oddílem. Vyfasovala jsem nějakej připečenej chleba rajče a mrkev. I v očích ostatních byly vidět rozpaky. Jen Kristýna, naše vedoucí, se do mrkve a rajčat pustila s takovou chutí jako by to snad bylo kus uzenýho.
- No tak holky, co je? Vy nebudete jíst?, zeptala se nás. – Tohle je přece tak zdravé a málo kalorické.
Rozhlédla jsem se po ostatních oddílech. Taky dostali stejný příděl jídla jako my. Jen Špekounům jejich vedoucí přidal každému po kolečku salámu. Nedivila jsem se že svého vedoucího zbožňovali. Ach, jak jsem jim záviděla! Zkusila jsem pozřít tu zdravou snídani, nad kterou se Kristýna tak rozplývala a snažila se na ní najít alespoň nějakou chuť. Marně!
Když jsem zjistila, že ani oběd ani večeře nebyly o moc lepší, ještě týž večer jsem napsala srdcervoucí dopis babičce a prosila ji o nějaké to jídlo na přilepšenou. Vysvětlila jsem jí, že jídlo musí zamaskovat, jinak by její vnučce nikdy nebylo odevzdáno.
Taky jsem vypozorovala, že kolem šesté ráno projíždí dědinou zásobovací náklaďák plný jídla. Hlavou mi projel úděsný plán.
Na druhý den ráno jsem si nastavila budík na půl šestou a nepozorovaně jsem opustila stan a schovala se v nedalekém lesíku. Po chvíli jsem již slyšela odfrkovat náklaďák. Přikrčila jsem se a když mě předjel vyběhla jsem za ním a jednou rukou jsem si ho přidržela. Řidič šlápl na plyn, ale marně auto se ani nehnulo. Mezitím jsem druhou rukou v rychlosti dveře vylomila a potraviny začala házet do příkopu. Vše se odehrálo v pár sekundách. Pak jsem náklaďák pustila a schovala se i se svým úlovkem v houští. Ještě jsem pak chvíli pozorovala řidiče, který nevěřícně obcházel kolem auta a hledal vysvětlení.
Dokázala jsem to! Naložila jsem bedny s jídlem na záda a běžela svůj úlovek ukázat své spolubydlící. Užasle na mě hleděla.
- proboha, kde jsi to všechno vzala?
Pochlubila jsem se jí. Slíbila mi, že příště jde se mnou. Teď už jsem se pobytu zde nebály. Každé ráno jsem přepadávaly náklaďáky a jídlo prodávaly ostatním osadníkům, kteří se však museli zavázat mlčením. Za chvíli jsme měly vyděláno dost na to, abychom si mohly koupit celý tábor.
Když na konci týdne probíhalo vážení, byli na rozpacích zase vedoucí. Nikdo nezhubnul ani kilo. Snížili nám tedy ještě dávky jídla. Pohrdavě jsem se nad snídaní, která už obsahovala pouze mrkev a rajče, ušklíbla. Nicméně jsem ji snědla, aby vedoucí, která jako jediná shodila ke své smůle ještě dvě kila, neměla podezření. Všimla jsem si, jak se nám pomalu Kristýna ztrácí před očima, zatímco ostatní z řad Twigi se pěkně zakulacují. Byla jsem se svým výsledkem spokojena a tábor mě docela začal bavit. Vedoucí začali chřadnout a my jsme si dělali co jsme chtěli.
Blížil se den odjezdu. Tábor navštívil inspektor, který dohlížel nad příznivými výsledky našich vedoucí. Byl zděšen. Při nástupu se přivalily nejméně dva tucty soudků s hlavami jak medicimbály a za nimi se v jejich stínu, který pokrýval celý tábor, ploužili strhané a vyzáblé postavy vedoucích.
Inspektor neměl slov a ihned napsal dopisy rodičům a dal tábor zavřít.
Vyhrály jsme! Se svou spolubydlící jsme si podaly vítězně ruce a šly uskutečnit plán číslo dvě. Díky naší tajné táborové kantýně jsme si za uspořené peníze osadu koupily.
Další rok přijíždějící autobusy naložené tlouštíky přivítalo nové motto:
Vítáme vás tlouštíci, párkem chlebem hořčicí! |