|
|
|
TY, NADĚJE, PRÁZDNOTA, ČAS A JÁ Autor: Atis (Občasný) - publikováno 13.3.2001 (00:14:17), v časopise 14.3.2001
|
| |
TY, NADĚJE, PRÁZDNOTA, ČAS A JÁ
Větřík si bláznivě pohrával se vším, co mu přišlo do cesty. Odfoukl lísteček na hladinu jezera a kolíbal jej až na druhý břeh. Pak se zapletl do dlouhých zlatých vlasů a snažil se jimi osušit slzy mladé dívky. Najednou skučivě vypískl a zmizel v hustém lese.
Dvojice milenců tam zůstala stát, drželi se proti sobě za ruce. Jejich srdce křičela a narážela o sebe při každém nádechu. Oba si přáli zemřít v tuto chvíli, na věky zkamenět, nebo aspoň na chvíli zastavit čas a už nikdy neslyšet pláč toho druhého.
Dívka se vzdálila z mužova objetí a on pocítil prázdnou náruč. Zašmátral ve vzduchoprázdnu. Chtěl se chovat jako muž. Postavil se zpříma a chytil dívku za ruku. Ta se otřepala a její srdce se rozlomilo na dvě části.
"Musíme jít" řekla tiše a hlas se jí chvěl úzkostí.
"Nechceš si to ještě rozmyslet? Já myslel, že mne miluješ?"
"Prosím, já musím, je to můj osud. Jestli Bůh existuje, jsme již dávno svoji a nikdo naše duše nerozdělí. "
"Věřím Ti, ale proč se to muselo stát?" zalapal po dechu.
"Co je to jeden život pro celý svět?"
"Co když umřeš?"
"Budu alespoň s Tebou a když neumřu, stejně se vrátím za čtyřicet let."
"Už o tom nemluvme, každé slovo mě ničí a moc mě to trápí. Bude to bolet dlouho. Jak by bylo krásné Tě nepoznat a nevědět co ztrácím."
Pevně objali a padli do trávy. Dívka si položila hlavu na jeho hruď a snažila si vychutnat poslední minuty s ním. Jeho láska a čisté úmysly ji zraňovali…
Na mostě u jezera zastavilo velké auto, dívka zvedla hlavu a zahleděla se tím směrem. Bez řečí vstala a odcházela. On šel pomalu za ní, nechtěla se ohlednout, tiše naříkala a polykala slzy a hlas pláče. Otevřela dveře u auta a otočila se k němu, jeho modré oči se leskly a v jeho pohledu se objevila všechna ta bolest, kterou mu působí. Snažila si zapamatovat co nejvíce z jeho krásy. "sbohem" zašeptala do větru a vítr to pálivé slovo donesl i k jeho uším.
Nebyl den, kdy by si nevzpomněla na ten poslední okamžik loučení, nebylo dne kdy ji v srdci nepraskl některý ze stehů jejího zlomeného srdce, nebylo snů bez jeho přítomnosti. Jak je malá naše země nad planetou trápení, jak je světlé slunce ve vesmíru oproti světlu lásky, jak je všechno malé oproti jeho srdci.
Větřík před sebou tlačí igelitový pytlík, nadzvedává ho a nese mezi panelovými domy. Bydlí tu tolik lidí a přesto je tu tak prázdno a jak pytlík létá, psy z balkónů na něj štěkají. Vítr zesílil a vylétl prudce vzhůru až na most spojující šedivé sídliště s dálnicí. Uprostřed stála dívka. Ten krátký dotyk její kůže mu připomněl vzpomínky na tu zelenavou dobu plnou lesu. Stehy z jejího stále dívčího srdce se otvíraly vzpomínkami. Tento svět už není její, je tu cizí Ona je návštěvníkem ve své zemi, nezná tu nikoho a svět už ji dávno nepostrádá.
Zastavila se uprostřed mostu nad propastí. Pohlédla dolů na místo, kde bývalo hluboké modré jezero, jak jeho oči.
Vítr se zastavil na okraji silnice a s ním i hromada papírů.
Dívka tam stála jako perla mezi kameny, zářila mládím a byla bílá smutkem a prázdnotou. Všechno se změnilo, už nic není takové jako to bývalo. Kolem ní jezdily rychle auta a paneláky se tyčily místo stromů, zašlapávali poslední zbytky vzpomínek na poslední loučení. Už není pro co žít. Pomalu odcházela, už v ní nezbylo nic, byla stejně prázdná jako neznámé sídliště. Myšlenky odlétly spolu s větrem a perla se stávala šedivým kamenem.
Náhle proti ní vyšlo slunce, světlo zbarvilo fasády na duhové barvy a šedivé nebe na modř jeho očí. Domy zmizely a ptáci vylétli ze svých úkrytů. Dívka se zastavila před starým mužem, její tvář ozářilo zapadající slunce a zalesklo se v jeho očích.
Dívali se znovu na sebe a neznali slov, on starý stařec a ona stále mladá a krásná. "Nezměnil ses" zahlesla dívka v pláči.
V očích se lesklo plno otázek a odpověď nalezli ve svých náručích. Do žil se jí navrátila všechna krev. Oběma se chtělo znovu žít a jít proti všem betonovým zdím. Všechny předsudky se kupily na jejich bedrech, ale srdce toho druhého a jistota ze spatřeného zázraku je chránila nad vším, co by mohlo přijít. Objali se a padli na kolena uprostřed panelového lesu, je to už jen jejich život a dlouhý nebude, ale i za ten okamžik stálo žít, doufat a trápit se.
A tak i já často na ten most chodívám a doufám, že nezapomněl.
|
|
|