|
|
|
Deník Jasona Mccoala Autor: McCoal () - publikováno 12.3.2001 (20:04:21), v časopise 14.3.2001
|
| |
|
19. 2 - 25. 2 2001
Pondělí 19. 2. 2001
Původně jsem si sliboval, že o tom v deníku napadne už ani slovo, protože to nikoho nezajímá, ale fakt si nemůžu pomoct. Dneska ráno jsem si šel koupit týdeník Televize (ani moc nechápu, proč to dělám, kdy dávají Simpsonovic a Milionáře vím, a na nic jiného nekoukám), a hádejte co. Z titulní stránky se na mě usmívala Nicol. To mě tak rozjařilo, že jsem trafikantovi dal bůra dýško. Toho jsem sice později litoval, ale snad na mě konečně přestane dělat otrávené obličeje.
Ještě napíšu, že uvnitř s ní byl rozhovor přes dvě stránky a spousta (no, to jsem trochu přehnal, byly asi čtyři) fotografií. Je jen věčná škoda, že většinou byly v polovině rozdělené prostředkem časopisu, nebo v nich byl nějaký stupidní komentář k tomu, co měla na sobě. Jinak jsem byl pevně odhodlán zavzpomínat na dobu pubertálního věku a vyzdobit si stěnu nad postelí. Tehdy jsem měl celý pokoj polepený plakáty s Arnoldem, Stallonem, Claudií Schiferovou a Arnoldem. Ovšem ani jeden z těch plakátů neobsahoval popis oblečení. Na druhou stranu je pravda, že ta Claudie toho na sobě moc neměla. Každopádně stěny v mé ložnici jsou panensky bílé a budou muset počkat na nějakou lepší příležitost.
Sice vím, že vás to asi moc nezajímá, ale bylo to silnější než já a musel jsem vám to vyprávět. Tak se nezlobte.
Jinak bylo pondělí celkem nudný den. Hlavně mě deprimovalo, že se nedostavila očekávaná tvůrčí invence, kterou jsem si sliboval celý víkend a na kterou jsem se spoléhal. Zprvu se zdálo, že jsem na tvůrčím vrcholu, ale zcela jsem se vybil nadpisem kapitoly a pak až do večera neťukla už ani myšlenka. Jak smutné. Ale na druhou stranu se mohou stát i horší věci. Jako třeba jdete na pstruhy, a najednou se objeví Krakonoš a shodí vás do potoka. Kdo se domnívá, že se to stalo Trautenberkovi, má bod.
Úterý 20. 2. 2001
Během dopoledne jsem se opět přinutil chvilku dělat na doprovodných příkladech k JavaScriptu, protože ta kniha má jít během příštího týdne do tisku, takže už to pomalu súrí (takovéhle výrazy jsem pochytil od svých čtenářů na Slovensku). Naštěstí to už brzo budu mít hotové. Už stačí jenom několik drobných dodělávek a pak vše vhodně začlenit do stávajících stránek. Původně jsem uvažoval o tom, že bych dal svým stránkám zbrusu novou podobu, ale nakonec jsem od toho upustil pro nedostatek času a další důvody. Inu kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa a v továrně na žárovky pracují potmě.
Během dopoledne jsem statečně jedl banány, které mi přivezli naši. Už jsem s tím sice začal včera, ale značně jsem to podcenil. Snědl jsem jich málo a dneska už pomalu přestávají být veselé a svěží. Když už jsem je nemohl ani vidět a vyhodil jsem už druhý pomeranč, který mi taky přivezli, protože byl shnilý, dostal jsem nápad. Nakrájel jsem všechno do ovocného salátu, který jsme zbagrovali docela dobře. Divím se, že mě taková věc nenapadla už v neděli. Jak je vidět, člověk se musí učit celej život. Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou. Jak je možné, že když máte pět banánů, tři pomeranče a už je nemůžete ani vidět, stačí, abyste to všechno vzali a nakrájeli spolu s šesti jablky. Najednou vám připadá, že máte delikatesu hodnou obdivu a divíte se, jak jste se bez ní až do této chvíle obešli.
Já bych řekl, že to má něco společného s podvědomím nebo s něčím podobným.
Středa 21. 2. 2001
Dneska se jasně ukázalo, že to s tím jarem ještě nebude tak žhavé, jak by se mohlo zdát z minulého týdne. Už za oknem bylo vidět, že je kosa. Neskočil jsem ani na to, že teploměr ukazoval asi pět nad nulou, což by se někomu mohlo zdát příznivé. Když jsem viděl, jaký fouká vítr, byl jsem rád, že jsem nemocný a nikam nesmím. Akorát večer jsem si šel nakoupit, a to jen potvrdilo mé původní přesvědčení, že doma je to hezčí, a opět jsem litoval, že nejsem medvěd. Teď bych spal zimním spánkem a co by mi chybělo?
I když, jak o tom teď přemýšlím, našly by se věci, které bych v brdlohu postrádal. Například bych nemohl koukat na Krakonoše.
To, že jsem nikam nemohl, jsem využil k tomu, abych se začetl do knížky, kterou jsem dostal minulý týden. Je fakt skvělá. Škoda, že není česky, protože by mi to šlo mnohem rychleji. Když už mě nebavilo číst, dělal jsem chvíli na programu pro Růženku. A říkám to nerad, ale musím si na ni trochu postěžovat, protože již řadu dní po ní chci, aby mi řekla, jak se to bude jmenovat a ona mi již řadu dní říká, že neví. Tak se v těch ženských vyznejte.
Večer nás navštívila sčítací komisařka a donesla nám sčítací listy. Každému jeden a našemu bytu čtvrtý. Jak se zdá, tak nás tahle přiblblá akce nemine. Se zájmem jsem si přečetl všechny kolonky a poučení. Nejsem sice statistik, ale není mi moc jasné, jaký je význam kolonek, které nemusíte vyplňovat. Přijde mi to hrozně nedomyšlené. Přitom, kdyby se tato políčka vynechala, ušetřilo by se místo a mohly by se tam zařadit nějaké jiné otázky. Například: Myslíte si, že jsme nemístně zvědaví? Hned bych tam zaškrtl ANO.
Ovšem i bytový list obsahoval spoustu štěpných dotazů. Například když jsme si přečetli otázku na počet aut, zděšeně jsme se na sebe podívali. Budeme se muset zeptat paní domácí, jestli se pronájem bytu vztahuje i na nějaké auto, protože jinak nevím, co tam vyplníme.
Čtvrtek 22. 2. 2001
Kdyby už byl příští rok, měl bych vystaráno a dnešní zápis bych věnoval oslavám krásného data. Pak bych se mohl poutavě rozepsat o tom, co všechno může znamenat a jak to někomu může přinést štěstí a někomu jinému smůlu. Jenomže co takhle, když všechno kazí jednička na konci. Nedá se nic dělat, budu si na muset rok počkat. Ovšem nijak to neřeší problém, o čem mám psát dneska.
Zejména, když je mi od rána do ouvej. Nevím co se se mnou děje, ráno jsem vstával v sedm hodin, a myslel jsem, že umřu. Vůbec nechápu, jak jsem někdy mohl vstávat v půl páté ráno. Jestli to není tím, že v té době jsem nechodil spát v půl druhé, tak už vážně nevím čím.
Ráno jsem šel na kontrolu na chirurgii, kde jsem, jako již tradičně, příjemně strávil celé dopoledne. Alespoň jsem přečetl půl knížky o Frankensteinovi a dozvěděl jsem se, jak se mi rána krásně zahojila. Já mám sice o úplně zdravé noze poněkud jinou představu, ale, nakonec, on je doktor.
Cestou domů jsem zjistil, že konečně vyšla videokazeta, kterou už má Růženka ode mě slíbenou tak dlouho, že je to až ostuda. Ale jediné, co mě trochu (i když ne moc) omlouvá, je, že vyšla teprve včera. Když jsem takhle dobře pořídil, zastavil jsem se ještě u doktorky, abych jí povyprávěl, jak se mi noha pěkně hojí. Zopakoval jsem jí, co mi řekli v nemocnici, a ona mi, pod dojmem poutavého vyprávění, ukončila od pondělí neschopenku. Takže plánovaný zájezd do divadla už není ohrožen.
Je s podivem, že i když jsem byl po celý den vystaven stresu, který na člověka číhá v ordinacích lékařů, ještě jsem dokázal splnit denní dávku stránek.
A aby toho nebylo málo, ani jsem nezapomněl, zavolat Hance, abych jejími ústy popřál jejímu Petrovi k svátku. Sice navrhovala, že mi ho předá, abych mu mohl popřát osobně, ale já jsem tvrdil, že jejím prostřednictvím to bude mnohem lepší. Při té příležitosti jsem si jí postěžoval, že mi vůbec nevolá. Zahanbeně to uznala a zavěsila právě včas, abych mohl jít na večerníček. Opět se ukázalo, že mít držkatou děvečku a Krakonoše za souseda je holé neštěstí.
Pátek 23. 2. 2001
Dopoledne jsem začal psát již brzo, abych byl dneska včas hotový, protože jsem zcela správně tušil, že se mi odpoledne už nebude chtít nic dělat. Během vycházek jsem šel do města nakoupit na víkend. Cestou domů mi zazvonil v kapse telefon.
"Haló, haló," ozývá se z něho hlas mé sestry.
"Haló," odpovídám.
"Jsi tam?"
"Jsem," pokračuji v duchaplném hovoru.
"Co děláš? Neruším tě?" ptá se Hanka starostlivě.
"Ne, to víš, že mě nerušíš," ujišťuji ji. "Jsem sice venku, ale nevadí, klidně mluv."
"To je škoda. Doufala jsem, že tě budu rušit."
"Proč?" nechápu souvislosti.
"Rozhodla jsem se, že Ti budu od dneška volat každý den v těch nejméně vhodných situacích, aby sis nechal blbý kecy, že ti nevolám."
"Aha, no tak to jsi hodná," blekotám zmateně.
"Řekni mi dobu, kdy něco děláš a kdy tě budu nejvíc rušit," trvá na svém.
"No já nevím, třeba odpoledne v pět?" navrhuji první termín, který mě napadl.
"Tak jo. Měj se pěkně."
"Hanko, počkej, a co jsi chtěla?" ptám se chvatně, protože jsem vycítil, že se chystá zavěsit.
"Nic, jen tě slyšet. Ahoj."
V telefonu cvaklo a spojení bylo přerušeno. Ach jo, zase jednou jsem si do ní rejpnul, a teď to mám.
O dopisech čtenářů již byla v deníku řeč několikrát. Většinou jsem si stěžoval, že musím zdvořile odmítat žádosti o pomoc. Dnes večer se mi ale stalo něco, s čím si prostě nevím rady.
Dopis, který dnes přišel od čtenáře, měl v nadpisu pouze otazník. Moc jsem tomu nerozuměl a plný očekávání jsem ho otevřel. Kdybych tu vyprávěl, co v něm bylo, nikdo by mi to nevěřil. Proto ho sem zařazuji v úplném a původním znění bez titulků a podotýkám, že jsem toho člověka nikdy neviděl.
Nazdar ta knizka je vazne docela dobra. chtel bych se zeptat jak
udelam aby program automaticky poslal mne zpravu pres email
vi s ja ho poslu kamosovi a on tam neco napise odklikne a
program sam to odesle
dik a delphi zdar
Vážně si s tím nevím rady. Nevím, jak se k tomu postavit, ani jak zareagovat. Můžete mi někdo poradit?
Víkend 24. 2 - 25.2 2001
V sobotu jsem využil toho, že díky laskavosti Českého Telecomu se můžu připojit k Internetu už dopoledne a nemusím číhat jako vlčák až na sedmou hodinu večerní. Na Internetu jsem strávil příjemnou hodinku, kdy jsem sbíral materiál do knížky, abych měl odpoledne a v neděli co psát.
Tenhle způsob shánění materiálu, témat a obrázků na celý den dopředu mi moc nevyhovuje, protože mám smysl pro chronologii a nejlepší myšlenky mě napadnou až přesně ve chvíli, kdy je potřebuju, ale nikdy ne dřív. A proto, kdybyste mě některý den večer navštívili, zastihnete mě, jak bezradně brouzdám sítí a lámu si hlavu, o čem budu zítra psát. Kdybyste mě navštívili druhý den odpoledne, zastihnete mě, jak vím přesně, o čem bych měl psát, a musím čekat, až bude sedm, abych se mohl připojit a ověřit si všechny odkazy a stáhnout obrázky, protože neumím psát ani tak, že bych napsal celou kapitolu a vynechal si místo na obrázky, které bych tam později dodal. Prostě to nedokážu. Kde má být obrázek, tam ho musím dát, jinak se nehnu dál. Nechci vidět, ten účet za telefon.
Večer mi volala Hanka. Ovšem rozhovor nebyl příliš dlouhý, protože hned v úvodu jsem jí zkazil radost ujištěním, že mě v žádném případě neruší. Nebyla to sice tak úplně pravda, ale stejně jsem jí to řekl. Chvilku jsme si ještě povídali, a nakonec jsem jí ještě řekl, že se stejně nebude umět vdát. Na to konto řekla temně: "Tak zase zítra," a zavěsila.
V neděli mi skutečně volala znova. Dokonce musela dvakrát, protože jsem měl celé dopoledne vypnutý telefon. Napadla mě, že jsem to udělal schválně, protože jsem nechtěl, aby mě rušila. Vysvětlil jsem jí, že to bylo proto, že jsem celé dopoledne nebyl ve své kanceláři. Nakonec tohle vysvětlení přijala a říkala, že mi volá hned ze dvou důvodů. Jednak aby mě vyrušila, a potom proto, aby mi řekla, že na svatbě bude k obědu svíčková.
"K večeři si budeš moct vybrat nějakou minutku," dodala. "Jakou budeš chtít?"
"Budou mít řízek?" zajímal jsem se živě.
"Ne, nebudou," odpověděla kysele. "Jsi jako malej, s tím tvým řízkem."
Vycítil jsem příležitost, která se mi už dlouho nenaskytne. "To ti teda řeknu, že bez řízku to bude pěkně vypečená svatba."
V telefonu bylo chvilku zadumané ticho, které vyvrcholilo uraženým: "Dej mi pokoj. Končím, zavolám ti zase zítra."
Pak už bylo ticho. Zdá se, že jsem to tentokrát poněkud přehnal. Ale uznejte sami, co je to za svatbu, bez řízku?
Odpoledne sluníčko za oknem působilo dojmem, že kdo se okamžitě nezvedne a nepůjde ven, tak propase životní šanci. Protože mě už nebavilo psát, podlehl jsem jeho úlisnému mámení a šli jsme se s Růženkou projít. Už po sto metrech bylo vidět, že to byl velice hloupý nápad, protože o zimě, která zalézala za nehty, sluníčko předtím nic neříkalo. Ale mohl jsem si to myslet. Když jsem večer viděl, jak se paktuje s Krakonošem, už jsem se jeho proradnosti vůbec nedivil.
|
|
|