Vídeň, Městský hřbitov, 23. září 1892
Ověnčil jsem kámen – je v těchto místech vítězem.
Květiny sytil vodou, aby rychleji rostly k souším.
Zapálil jsem svíci, a byl podzim.
Leno,
zde je zídka rámem plátna, co mimo mysl není.
Žulové jazyky – obnažené – jako pozdní sochy polibku – –
na nich jména, změkčená slinou; zde stojím,
co jsem zamlčel? – – já: solný peň
ty: plenéry slov pod krajinou – – Má vázanka ticha. Pod krkem.
Přišel jsem, lil podzim
jako hliněná hlava anděla, bodaná trním
do čela.
Nyní jsi slovem. A zníš mi jako léto.
Ale šepotem vracet ševel, když zrna jsou prosta klasů?
Křikem zvrátit skřípot, co kříží okr s černou?
Mýtinám lhát snadné tmy? – – Rty
jako konejšivé okovy. A svoboda – – je jí vůbec
vně sítin vět?
Tvé jméno ti pokládám k nohám.
Ne ty z mých, to já z tvých krajů odešel!
Kladu tvé jméno na
vyvřelý kámen — o/de/vzda/ně
|