Bylo to v červnu, blížilo se léto a ulice byly plné lidí. Slunce pálilo a těla všech doslova žhnula. Žhavá lidská těla se valila ulicemi jako láva. A stejně tak, jako byly plné ulice, plnily se i obchody, cukrárny i bary. Plno bylo i u Debory. Když dodělala střední školu, otevřela si vlastní malý bar. Nejdřív začala jen na hromádce, sem tam k ní zašlo pár studentů, ale jinak se dveře netrhly. Průlom přišel s létem. Její podnik byl umístěn pod úrovní země, takže v něm byl vždy příjemný chládek. To přitahuje letní zákazníky. Tohle bylo už druhé léto, co je majitelkou tohohle podniku, takže byla dobře připravena. Kdo by byl řekl, že bude řídit ve dvaceti takhle velký podnik. Byla z těch, co mají štěstí.

Denně prošlo Debořiným barem přes sto obličejů, přesto tenhle chlapec ji doslova uhranul. Měl jemné dívčí rysy, ale přesto mu uprostřed obličeje kraloval velký, ale symetrický nos. Měl světlé vlasy, které mu volně splývaly téměř na ramena. Po každém větším pohybu hlavou si je musel odhrnout z obličeje. Deborah vypadala, jako by spatřila ducha, někoho jí léta důvěrně známého, někoho, koho znala mnohem déle než těch dvacet let, kdy byla nazývána jménem Deborah. Strnule stála za barem až do chvíle, kdy se usadil u stolu se skupinkou lidí, se kterou přišel. Popadla bloček a propisku a přesto, že po těch dvou letech podnikání měla na tuto práci výpomoc, vyrazila k jejich stolu převzít objednávku. Bůh ví, proč byla nervóznější než kdy jindy.

“Já už si přeji teď, ale to se mi asi jen tak nesplní. Dal bych si tedy presso s mlékem.” Následovala salva objednávek, ale ty už Deborah jen automaticky zaznamenávala. Duchem byla kdesi daleko. Byla uzavřena za pevnými stěnami svého srdce, svírána a uvolňována v rytmických intervalech.Vše, co vnímala, byl ohlušující řev jejího srdce a vroucí krev protékající jejími žilami.

Bylo už šest hodin a Deryck seděl v tomhle baru už od desíti. Od doby, co sem náhodou zašel s pár přáteli, nevynechal jediný den, aby nesledoval tu nádhernou servírku. Za celou dobu, co chodil do školy toho tolik nenačetl, jako za těch pár týdnů, co strávil tady. Postupem času začal nosit silnější a silnější knihy, aby plně využil všechny ty dny, co ji nenápadně pozoroval. Zrovna se nacházel kdesi na Větrné hůrce a pobíhal po vřesovištích sem a tam, sledujíc tragický příběh Heathcliffa a Kateřiny. Každou chvíli se však od příběhu odpoutával a věnoval se tomu, co se dělo za barpultem. Sledoval tu smyslnou brunetku, která vypadala neméně sexy i tehdy, když utírala ze stolů rozlitou kávu. Tajně o ní snil, ale nikdy ji nedokázal ani oslovit. Možná proto, že byla o tolik starší, možná proto, že se bál odmítnutí. Děsil se nejen jí, ale i sám sebe, a tak jeho věty nikdy nepřerostly hranici objednávky. Je pravda, že se několikrát pokusil o skrytou narážku, ale zřejmě nikdy nepadla na úrodnou půdu.

Tentokrát se ale Deryck rozhodl pro ráznější krok. Trvalo mu dlouho, než vše dopodrobna promyslel a než se odhodlal k akci. Hned dopoledne zašel natrhat bohatou kytici lučního kvítí, připevnil k ní lístek se slovy ‚Jsi nádherná‘, schoval ji do batohu a vyrazil do baru. Přišel hned po otevření, takže si mohl vychutnat dopolední prázdnotu tohoto podniku. Kromě Derycka a jeho oblíbené servírky tu nikdo nebyl. Zaplatil si kávu a v okamžiku, kdy se ztratila někde v zadní místnosti, položil na bar připravený pugét a odešel.

Deborah byla zmatená – už potřetí v jediném týdnu se jí na pultu objevila krásná kytice. Poprvé společně s ní dostala lístek ‚Jsi nádherná‘, podruhé ‚Má bohyně‘ a nyní byl ke květinám přiložen vzkaz ‚Miluji Tě‘. Přestože jí taková romantika připadala dost dětinská, musela uznat, že se jí takové svádění dost líbí. Byla si téměř jistá, že vzkazy tu nechává ten mladý blonďáček. Rozhodla se mu vše oplatit stejnou mincí. Vždy když přijde, dostane kromě své kávy, sušenky a mléka také podobný vzkaz. A začne s tím hned teď, protože mladý pán už opět sedí začten na svém místě. Rychle srovnala na podšálku vše, co na něj náleží, ale rychle přiložila ještě lístek s nápisem ‚Děkuji za květiny. Jsi moc milý.‘ Poté, co mu kávu odnesla, nemohla se ubránit nutkání dívat se, jak zareaguje. Chvíli trvalo, než si vzkazu všiml, pak ho rychle přelétl očima a krátce vzhlédl. Jejich oči se opět setkaly, stejně jako před časem, když sem zavítal poprvé. Tentokrát ale bylo v jejich pohledu mnohem víc touhy, chtíče a vášně. Teď už se musí něco stát, nemohou se jen míjet a posílat si psaníčka.

Deryck se snažil vzpamatovat a co nejrychleji zareagovat. Jakmile jeho láska zmizela v zadní místnosti, naškrábal na tácek, že na ní bude po zavírací době čekat u vchodu. Opět vzkaz položil na obvyklé místo a vypařil se. Má ještě plných deset hodin na přípravu. První, co musí udělat, je sehnat další kytici. Už žádné luční kvítí, chce to něco vznešeného. Ihned ho napadlo, že koupí pugét růží, co jiného by totiž mohlo oslovit ženu tak jako tmavě rudé růže. Pak se musí pěkně hodit do gala, musí vypadat lépe, než kterýkoli muž, kterého kdy v životě spatřila. Musí vypadat prvotřídně, absolutně neodolatelně. Ta servírka musí být jeho. Prostě si ji musí získat.

Blížila se desátá hodina večerní a Deborah byla stále víc a víc nervózní. Od chvíle, co si přečetla vzkaz slibující jí zajímavý večer, se nemohla soustředit na nic jiného. Přemýšlela, jaké to bude, až bude večer zamykat a zezadu se k ní přiblíží ten zajímavý mladík. Půjdou spolu na večeři, nebo se jen tak projdou večerním městem, budou si povídat o svých životech, budou se mít prostě a jednoduše báječně. Byla si vědoma, že je o dost starší jak on, ale komu by to vadilo. Věk přece nikdy není na překážku. Během chvilky na tento problém dočista zapomněla.

Zdá se, že jim vše klapalo. Přes den pomáhal Deryck Deboře v práci, přes noc se milovali. Nic by je nemohlo rozdělit. Přesto nebylo vše v pořádku. Když Deryck představil Deboru své matce, vypadala dost vyděšeně. Představovala si, že Deryck chodí se stejně starou dívčinou z vedlejší třídy a zatím se její synáček stýká se ženou jen o patnáct let mladší než je ona. A jako matka musí přece hájit zájmy svého syna. A tak nebylo divu, že se jednou objevila v Debořině baru. Záměrně si vybrala den, kdy si byla jistá, že tam nenarazí na synáčka a jala se jí promluvit do duše.

“Uvažuj, Deboro, ty jsi už dospělá, je ti dvacet let, měla bys vědět, co děláš… Je to jen mladej, hloupej kluk… A navíc je zamilovanej… Nehledě na to, že je mi jasné, že jste se nesblížili jen psychicky… Neoznámím to na policii, ale doufám, že ti samotné dojde, že na tohle má Deryck ještě spoustu času… Najde si dívku ve svém věku a brzo zapomene… Nech ho být, on teď potřebuje hlavně svobodu… Nerada bych do vašeho vztahu dál zasahovala, a tak doufám, že si to přebereš a zachováš se v souladu s mou radou…”

Nejdřív byla rozzlobená… Co jí má co radit nějaká stará, svobodná matka… Ale na druhou stranu, je to Deryckova matka a asi ví, o čem mluví… Možná je pro něj doopravdy moc stará, možná se pro něj doopravdy nehodí… A to, že jí neudá na policii, je přece taky výraz toho, že ani jednomu nechce uškodit… Deborah dlouho přemýšlela o jejích slovech, sčítala plusy a mínusy a nakonec si uvědomila, že Deryckova matka měla pravdu a že ji poslechne… Vše skončí dřív, než bude příliš pozdě… Další den přišel Deryck jako obvykle s úsměvem, ale rázem poznal, že se něco stalo… Deborah mu dlouho nechtěla nic říct, pak se ale odhodlala.

“Víš, Derycku, chci abys věděl, že tě moc miluju, ale dost jsem o nás přemýšlela. Rozhodla jsem se, že náš vztah ukončíme. Rozumíš? Je konec. Tohle už nesmí dál pokračovat. Ničím ti život, oba to víme. Nechci, abys sem už chodil, nechci se s tebou vídat, nechci ti být nablízku.” Když pronesla svůj monolog a podívala se mu opět do očí, zahlédla slzy. Jeho matka měla pravdu, je to jen malej kluk, dítě, časem vše pochopí a zapomene. Jenom ještě nevěděla, jak zvládne zapomenout ona.

Pár týdnů byl klid. Deryck se neukázal. Deboře bylo najednou smutno, že se tak rychle vzdal. Kolikrát jí řekl, že ji miluje, a přesto mu stačilo několik vět a odešel bez boje. To však nebylo vše, co ji trápilo. Vše začínalo napovídat tomu, že se stane matkou. Další svobodná matka v statistice. A legálně nemůže nahlásit jméno otce svého dítěte. Byla v patové situaci. Nemohla dělat naprosto nic. Začalo se jí stýskat, začala si vyčítat, že Deryckovu matku poslechla. Najednou jako by byl svědkem jejích myšlenek, stál Deryck ve dveřích. Neobtěžoval se dojít až k baru, jen stál, díval se a spustil: