|
Tak je tu máme oba.Stojí sotva dva metry od sebe a vyměňují si pohledy. Smutné pohledy. Být to před čtvrt rokem, stáli by zde spolu, smáli by se a povídali si o všem možném. Ale ne teď. Etapa jejich vztahu, kdy byli přátelé, je definitivně pryč.
“Tak tohle je můj Martin.” Stáli před branou skateparku a byli tři. Ona – její nejlepší kamarádka, a on – její přítel. “Už dlouho ti ho chci představit…” Ti dva se prohlíželi. Antipatie jim byla vidět ve výrazu obličeje. On se na ni díval povýšeně, jí se protivil. Párek mladých lidí se políbil a on odešel.
“Tak co na něj říkáš? Pěknej, viď?”
“Nevim… Vážně nevim, co na něj říct.” Ani trochu se jí nelíbil. Mladý, rozmazlený zbohatlík…
Přijel trolejbus… Zkontrolovali, jestli spolu pojedou. Oba nastoupili, postavili se sotva patnáct centimetrů od sebe. Nemluvili, ale dívali se vzájemně do očí. Jeho byly jako vždy nevinně, smutně modré, její temně, zoufale zelené. Nemluvili.
“Rozešel se se mnou.” Ta dívka plakala. “Prý teď chodí s jinou.” Její nejlepší kamarádka plakala do telefonu. Začala ho nenávidět. To bylo před třemi lety.
V trolejbuse se uvolnila místa. Otočil se a neúmyslně se jí dotkl. Uvědomil si, co udělal. Stáli proti sobě, obličeje nebezpečně blízko. Stále si vyměňovali pohledy. Posadil se. Jí se sedět nechtělo. Postavila se přímo před něj. Pozoroval ji.
“Představ si, že ten blbec má skříňku přímo vedle mě!” Nastoupila do stejné školy jako on. Byla o rok mladší. “Dostávám kopřivku pokaždé, když ho vidím!” Nenáviděla ho. Svou nenávist mu dávala zcela najevo. Kdykoliv se potkali, vysmívala se mu. Dělala si z něj legraci.
Postoupila od něj dál. Pohodlně se na sedadle rozvalil, natáhl nohy. Ani ho nenapadlo pozorovat ji nenápadně. Bylo zjevné, že si prohlíží každý centimetr jejího těla. Laskal ji očima, přesto nenašel odvahu ji oslovit.
“Už je tu zas ten debil.” Seděla uprostřed party a vysmívala se mu. Všichni se mu smáli. On byl sám. “Moc nečum a vypadni!” Náhle zjistila, že překročila mez. Krátce se jí podíval do očí, svěsil hlavu, otočil se a odešel. Uvědomila si, že se mu líbí.
Trolejbus zastavil. Čekal je pěkný kus společné cesty. Šli beze slova. Ještě před pár měsíci chodili domů spolu. Povídali si. Vyprávěl jí o rodině, o zvířecích miláčcích, o sobě. Možná tenkrát věděli, že jeden druhého miluje. Dnes ale šli smutně vedle sebe, jako by se vůbec neznali. Ona svěsila hlavu, on nervózně potahoval z cigarety.
Něco se změnilo. Chovala se jinak.
“Opustila jsem Davida. Možná, že jsem zamilovaná.” Neexistovalo “možná”. Věděla to jistě. Tušila, že to bude víc než zamilovanost. “Začnu se s ním normálně bavit. Bez smíchu. Známe se dlouho, snad můžeme být ještě přátelé.” Milovala ho.
Došli na místo, kde se obvykle rozdělili. Často s ní šel dál. Často si povídali, takže zapomněli na čas i na celý svět. Došli na ono místo, podívali se na sebe. Jako by se loučili. Přešel ulici, ona šla rovně. Ještě jednou se na sebe ohlédli. Smutně pokračovali dál v cestě.
Byla šťastná. I on byl šťastný. Přestala ho trápit a vysmívat se mu.
“Hele, ty chodíš s Martinem?” Usmála se, ale zavrtěla nesouhlasně hlavou. “Pořád se na sebe tak smějete, tak to pár lidí včetně mě zajímalo.” Tyhle rozhovory ji, zdá se bavily. Byla šťastná.
Potkali se ve škole. Byla s kamarádkou, smála se, vypadala s ní šťastně. Ale chybělo jí něco, co sama nazývala láskou. Chyběl jí on. Zastavily se. Povídaly si. Zajímalo ho, o čem si ty dvě povídají. Popošel k nim blíž a pozorovali ji. Sledoval její úsměv. Jejich oči se potkaly. Znervózněla. Úsměv zmizel. Přemluvila kamarádku a odešly. Ale neotočily se zády, prošly kolem něj .
“Líbíš se mi. Už nevim, co s tim.” Když mu to řekla, Zdál se nervóznější než kdy dřív. Nevěřil jí. Po tom, co se mu dva roky jen smála mu to připadalo jen jako další její hra.
“Já… Já už někoho mám.” Bylo to jediné, co ho v té chvíli napadlo. Otočila se a utekla. Ten den hodně plakala.
“Měla bys něco udělat, pořád ho miluješ.” Její přátelé měli pravdu. Nedokáže skrýt, že ho miluje. Nedokáže ani zapomenout, že ten chlapec existuje. Ani na den ho nemilovala o nic míň, než když si to uvědomila.
Tenkrát měl svátek. Pomalu se blížila zima. Ona měla schůzku s jedním chlapcem. Potkali se v baru. Ona byla zmatená, nevěděla co, ani koho chce. Byla zmatená, protože stála na hranici mezi láskou a nenávistí. A on ji pozoroval. Jeho lehoučce modré oči sledovaly každý j ejí pohyb. Opíjela se v touze dosáhnout alespoň na chvíli vlastního rozhodnutí. Měl svátek a ona věděla, že ho miluje. A nepřestane.
Bylo chladno. Blížila se zima a zdálo se, že brzy napadne sníh. Už ho milovala celý rok. Bylo to nejdelší poblouznění jejího života. Ten den měl svátek. Jejich pohledy začínaly být nesnesitelné, oba věděli, že se něco musí stát. Měl opět svátek, stáli proti sobě a dívali se vzájemně do oči… Jejich oči byly tak blízko u sebe, ústa se téměř dotýkala…
“Všechno nejlepší…” | 
