|
Hlouček lidí… Všichni se smějí, vše se zdá být naprosto v pořádku… Všichni se vzájemně baví a rozesmívají se, i když se mnozí z nich znají jen malou chvíli…
“Promiň, asi jsem přeslechl tvé jméno…”
“Nepřeslechl, já ho neřekla… Ale asi bys ho chtěl vědět, že?” Chudák… On neznal její humor, neznal její zálibu kochat se lidskou rozpačitostí… A tak si řádně vychutnala tu chvíli, kdy se na ni jen bezmocně díval a čekal na odpověď… Ještě chviličku čekala a pak ho přestala trápit… “Jmenuji se Mary… Mary Smith…” Tak tohle ovšem nečekal… Čekal by Lenku, Míšu, Alici, třeba i Sašu, ale tohle jméno ve zdejších končinách mu prostě sebralo dech…
“Mary? Smith?” Ve výrazu obličeje se daly přečíst různé pocity od překvapení, přes rozpačitost až k údivu.
“No jasně… Něco se ti nezdá?” Opět se projevila její oblíbená vlastnost – k smrti ráda lidi šokovala a bavila se jejich reakcemi… A tohle byla snad její nejoblíbenější scéna…
“Ne… V pořádku … ummm … Mary… Mary? Opravdu je to tvoje skutečné jméno?” Tahle otázka jí vždy trochu zkazila náladu, ale proč by si nehrála dál…
“No, skutečné jméno… To zrovna ne… Ale skutečnost je relativní… Co podle tebe skutečné?” Dlouze se mu zadívala do očí, jako by na jeho odpovědi záviselo přežití lidstva… Zpozoroval to a tím pádem znervóznil ještě víc…
“No… Skutečné…. To je vše na co…”
“…na co si můžeme šáhnout? Jména se dotknout nemůžeme…”
“…skutečné je to, co vnímáme svými smysly…” Vypadal spokojeně se svojí odpovědí, místo toho ale padnul mnohem hlouběji do její pasti.
“Takže skutečné je podle tebe vše, co vnímáme svými smysly? Dobrá, ale jakékoli jméno vnímáš svým smyslem – sluchem… Takže kdybych ti řekla jakékoli slovo, mohlo by být mým jménem, protože si ho vnímal svými smysly, tudíž ho považuješ za skutečné…” Ráda filozofovala o nap rosto zbytečných věcech… O barvě oblohy, o délce dne, o komunikaci ryb, o věcech, které ostatním připadají příliš hloupé, než aby jimi ztráceli čas…
“Vzdávám se… Tvé jméno mi připadlo divné, tak jsem se zeptal…”
“Proč ti připadá divné? Možná nezní příliš česky, přesto má stejnou cenu jako Josef Novák, nebo Petra Slavíková, nemyslíš?”
“Ehm, no… asi ano…” Už dávno zapomněl, proč a na co se původně ptal… Pouze se snažil držet krok v její diskuzi…
“Chceš vědět, proč zrovna Mary? Není v tom nic složitého…” Vypadal už velice zmateně, a tak pouze přikývl… “Je to zkomolenina mého příjmení… Otec jedné mé kamarádky se ho snažil přečíst a vyšlo z něj jen “mery”… Ale to už je dávno… Moc dávno…” Ještě pořád vypadal velmi zmateně a navíc vypadal, že nad něčím usilovně pře mýšlí…
“No dobře, to vysvětluje tu Mary, ale proč zrovna Smith?” Trochu se zamračila, ale jen na chvíli…
“Každý přece máme příjmení, a tak i Mary musela mít příjmení, jakmile se z ní stala konkrétní osoba.” Uličnicky se pousmál… Chystal se ke kroku, který ho měl dostat do převahy…
“To zní, jako bys měla potíže se schizofrenií…” Neměl šanci na vítězství…
“Schizofrenií? No, možná máš pravdu, asi na tom něco schizofrenního bude. Ale kdo z nás není schizofrenní? Každý přece někdy zaujmeme nějakou pózu. Ve společnosti různých lidí se i my stáváme jinými lidmi. Já jsem své póze pouze dala jméno a začala jí používat na úkor svému originálnímu bytí. Nezdá se ti to logické?” Naprosto ho odzbrojila. Už jen vyděšeně těkal očima z místa na místo. Té filozofie pro něj by lo pro dnešek až moc. Ale Mary se bavila. “Dobrá, svěřím ti své tajemství… Dlouho mi říkali jen Mary… Já se ráda liším, ale když jsem začala svou přezdívku jako oficiální jméno, potřebovala jsem i příjmení. V té době jsem viděla film se svým oblíbeným hercem. On si nepamatoval své příjmení. Jednou tak procházel vstupní halou jednoho hotelu, když uslyšel jméno Smith. Záhy ho použil, i když nebylo jeho vlastním jménem. To mě inspirovalo. Stala se ze mě Mary Smith.” Trochu se uklidnil… Konečně ho Mary přestala trápit filozofií…
“Aha… No… To je docela zajímavé…” Mary se pousmála.
“Teď znáš moje tajemství… Budu tě muset zabít…” Její klid ho vylekal… Možná to myslela vážně… Pak se začala smát… Dnešek byl pro Mary poměrně úspěšný…
| 
