Jedu do práce. Levou rukou řídím, pravou si vytrhávám chlupy z nosu. Nedávno jsem s tím vyhrál soutěž o nejhloupější zlozvyk. Brzdím před přechodem. Krásná brunetka se na mě mile usměje a gestem ruky poděkuje. Asi tak dvacet pět let, drobná, krátké vlasy. Pomalu se rozjíždím a stále se na ni dívám. Je dokonalá a zezadu ještě dokonalejší. Šílím.
Přemýšlím, jak bych se s ní mohl seznámit. Nejjednodušší by samozřejmě bylo ji přejet (doufám, že má smysl pro můj zvrácený humor). Nakonec se rozhoduji, že se jí na něco zeptám, třeba kde je finanční úřad. Jestli šla do práce nebo do školy, určitě ji v nejbližších dnech potkám ve stejnou dobu na stejném místě. Miluji drobné tmavovlásky.
Je to neuvěřitelné, ale potkávám ji hned druhý den. Je sice o hlavu vyšší než včera, má delší blond vlasy a je asi o deset let starší, ale je to nepochybně ona. Zastavuji před přechodem a čekám, až se na mě zase mile usměje. Když vkročí do vozovky, prudce se rozjíždím. Je to přeci jen jistější metoda seznámení, než nějaké hloupé vyptávání.
|