Baron se vybelhal po schodech nahoru do třetího patra. Funěl námahou, tak jak funěl vždycky, když musel své zmrzačené tělo vytáhnout z ulice ke dveřím svého bytu. Zašpiněné tričko se mu lepilo na odulou hruď a pot se mu lil po zádech a stékal mezi půlky. Ke všemu je dneska ještě tak strašné vedro. Křečovitě svíral sloupek zábradlí, pak se odhodlal a vrhnul se do prázdného prostoru chodby. Zachytil se protější zdi a jen tak tak neupadl. Ulepenýma rukama zanechával na šedivé omítce špinavé fleky. Už jich tu byla pěkná řádka. Stejnou cestu totiž Baron absolvoval každý den v roce už více než deset let. Od šestnácti, kdy matka nepřišla z nákupu. Než mu došlo, že se už asi nevrátí, čekal v jejich umrněném bytě skoro týden. Málem pošel hlady. Pak se poprvé vydal ven ze dveří. Pěkně v noci. Baron byl sice kripl, ale nebyl to hlupák. Věděl, že by ho obyvatelé baráku asi nevítali s otevřenou náručí. Tušil, že o něm sice vědí, ale že když jim nebude lézt na oči a včas zaplatí činži, nechají ho snad být. Ještě za tmy se dostal na roh domů o pět bloků dál, tam se usadil a počkal, až začnou chodit první lidé. A pak začal zpívat. Nastavil oranžový umělohmotný lavorek a začal zpívat. A lidé mu házeli. Kovové pětikoruny, desetikoruny, někdy i pajdu. Baron totiž zpíval tak, že přinutil lidi, aby se na chvilku zastavili, aby si ho všimli. Šedivého rance z kostí a šlach a přebytečného tuku, který zpíval chvějící se fistulí do šedivé ulice. A každý večer, po setmění, se vydal na zpáteční cestu. Pět bloků zpátky a tři patra nahoru. Po cestě, vyznačené ulepenými otisky dlaní a do hladka obroušenou omítkou, jak se o ni otíral svým trikem. Snažil se stát na své jediné noze, vrávoral, po tmě hledal klíč. Konečně ho vydoloval z kapsy, odemkl dveře a padl do svého kutlochu. Ode zdi ke zdi byly kusy natrhaných, špinavých a zasmrádlých pokrývek a polštářů, v rohu lednička. Jedna místnost s jediným oknem ve stropě, kterým nakukovaly hvězdy. Těch pár, co nezakryl temný masiv Nuselského mostu. Převrátil se na záda a nastavil tvář jejich konejšivému světlu. Začal potichoučku zpívat. Tady pod střechou bydlel už jen slepý a silně nahluchlý stařec, kterého Baronův zpěv nerušil ani v nejmenším. Tenoučký vysoký hlas se nesl vzhůru a slabounce rozechvíval okenní tabulky.

Do rána bych po ulicích volal tvoje jméno

Kdybych si ho ovšem ještě pamatoval

Do rána bych po ulicích volal tvoje jméno

Kdybys ovšem nějaké měla

A tvůj obraz rád bych namaloval

Kdybych si jen vzpomenul

Jak vypadáš

Černou tužkou nakreslil bych tvoji tvář

Kdybys někdy nějakou měla

Měkká záře hvězd jej ukolébala k spánku. Občas se ve snu pohnul, zavrtal se mezi hadry, setřel si z čela kapičky potu. Jak tak ležel na zádech, připomínal velikou, neohrabanou a bezmocnou želvu.

Ráno se probudil přesně v pět, tak jako vždycky. Přesně půl hodiny před tím, než vychází slunce. Vyškrabal se na kolena a doplazil se tak k oprýskanému kýblu, v kterém byla trocha vody. Už jen málo. Bude muset nějakou donést. Sice jen z koupelny na chodbě, přesto šlo o náročný úkol. No, dnes ještě ne, zítra, nebo pozítří. Opláchl si obličej a chlemtal vlažnou vodu. Pak se vzepřel na rukou a neohrabaně se postavil. Přeskákal ke dveřím, otevřel je, prosmýkl se skrz a zamknul za sebou. Na chodbě bylo teď trošku chladněji. U stropu svítila žárovka oslepená pavučinami. Zezdola od sklepů stoupal zatuchlý chlad až sem, do třetího patra. Doskákal k zábradlí a opatrně se začal spouštět podél něj tam dolů. V tu chvíli vrzly v přízemí velikánské plechové dveře. Zastavil se. Tak moment? Takhle brzy ráno? Ohlédl se. Nahoru už se asi vrátit nestihne. Ale stojí to za pokus. Baron se k smrti nerad setkával s lidmi. Strašně nesnášel blízkost těch dokonalých těl. Nedokázal jim pohlédnout do očí, když zpíval na ulici, měl hlavu skloněnou k zemi, mastné vlasy shrnuté do obličeje. Ten někdo dole začal stoupat do schodů. Třeba ne až sem, přál si v duchu Baron, ale měl takový pocit, že se mu jeho přání nesplní. Otočil se a začal se silnými pažemi přitahovat po zábradlí nahoru. Okamžitě se znovu zpotil. Dlaně mu podkluzovaly. Ty kroky se ozývaly čím dál blíž. Lehké cvakání podpatků. Je to žena, možná spíš děvče, uvědomil si Baron, zatímco se vytáhnul o schod výš. Na ulici se naučil naslouchat zvukům nohou kolem. Poznával typy lidí podle chůze, podle její rychlosti, podle rytmu. A tohle je mladé, lehoučké děvče. Přitáhnul se o schod výš. I tak by ale mohly začít nepříjemnosti. Mohla by se ho leknout a udělat kravál. Byl už skoro na vrcholu schodiště, když se ohlédl, jak je za ním daleko. Byla ve druhém patře. Ještě jej nemohla spatřit. To ohlédnutí se mu ale nevyplatilo. Hmátl rukou do prázdna, nejspíš těsně vedle zábradlí. Druhou ruku už ale přesouval nahoru a tím pádem se jí nepřidržoval. Ztratil stabilitu, chvíli zůstal stát na místě, jak se ještě snažil zachytit. A pak se pomalu, pomaloučku zřítil z těch dvaceti schodů do druhého patra.

Probral se trošku, když uviděl její šatečky. Krátké, letní šaty. Mihly se mu hlavou, jejich červená barva se mu okamžitě spojila s bolestí. Když se nad ním sklonila, ztratil vědomí. Ze tmy jej rušily jen občasné zášlehy té červeně, která mu vystřelovala do celého těla. A ta píseň, ta nekončící píseň v jeho hlavě. Znovu se probudil asi za půl hodiny. Svítalo. Pokusil se zvednout se na loktech a málem znovu omdlel. Celé tělo měl pomlácené, v zápěstí levé ruky jej nesnesitelně bolelo. Přesto se začal po schodišti vytahovat nahoru. Spěchal. Takhle ho tu nesmí nikdo najít. Pravou rukou se rychle přitahoval po zábradlí. Zatnul zuby, aby se alespoň trošku obrnil proti bolesti. Hrany schodů se dotýkaly potlučenin a několikrát měl dojem, že ho to připraví o rozum. Znovu ty šarlatové záblesky, bolest, která se teď usadila v jeho hlavě jako velký černý krkavec. Schod, další, bolest, schod, bolest, další schod. A najednou byl nahoře u svých dveří. Do levé ruky, která už začala opuchat, si vzal klíče, na pravé se vzepřel, ale nepodařilo se mu zasunout klíč do zámku. Pravačka mu povolila a on se s zaduněním svalil zpět na podlahu. Zkusil to znovu. Těsně předtím, než znovu spadl, se mu povedlo zastrčit klíč dovnitř alespoň z části. Potřetí už dveře odemkl, ty se otevřely a on vpadl dovnitř. Dnes nedokáže nikam jít. Navíc už je pozdě. Venku se tma proměnila v šero, lidé vycházeli do práce, auta rozechvěla dlažbu ulic. Zkroutil se na podlaze a rozbrečel se dlouho zadržovanou bolestí. Levačku má buď naraženou nebo zlomenou. Bez ní se ale nedostane nikam. Byl zvyklý pohybovat se po jedné noze, jako jednonohý se narodil. Ale naučil se důvěřovat svým silným pažím. A pokud by jedna měla být na čas znehybněná, bude odkázán jen na svůj pokoj. Opatrně si zápěstí prohmatal. Znovu mu vyhrkly slzy. Bolestí. A trošku ulehčením. Zlomené to nejspíš není. Ale naražené tedy pořádně. Přitáhl si kyblík s vodou a ruku do něj namočil. Trošku to pomohlo. Padl na záda na místo, kde ještě před půl hodinou spal. Ruku ve vodě, zbrocený potem, pomlácený. Pomalu se mu zklidňoval dech, celé tělo mu chladlo a utichalo.

A v té chvíli uslyšel zpěv. Okamžitě se mu spojil s jejími červenými šatičkami i s těmi zášlehy bolesti. Její hlas, rytmizován právě utrpením, které bezesporu prožívala, se nesl přes zeď z bytu slepého starce. Primitivní píseň, kterou se některé ženy naučí zpívat brzy, některé nikdy, ale o které všechny vědí, že existuje. Nápěv bolesti i extáze dohromady. Baron zůstal koukat do stropu a poslouchal. Starcovo funění a kletby nevnímal, ani nárazy postele na jeho zeď. Jen ten její křišťálově vysoký a čistý hlas, který se mu jako ta nejostřejší břitva zařezával hluboko do mozku a někde uvnitř cosi probouzel. Baron se znovu začal potit. Prsty zaryl do přikrývek kolem a ani bodavá bolest v levačce jej neprobrala. Jen ta píseň, která se odvedle nesla. Stále se zrychlující rytmus, stále vyšší tóny. A pak smrt. Píseň se zlomila a pomalu vytratila. Za chvíli bouchly vedle dveře, na chodbě se znovu ozvaly její kroky, prošly kolem jeho dveří a zmizely někde dole na schodech. Baron ležel na zádech a v hlavě mu zněl její hlas. Přešel den, setmělo se. Hvězdy nahlédly do pokoje.

Ráno se vzbudil v pět. Celé tělo ho bolelo, levačka byla napuchlá a promodralá. Měl sice hlad, ale dneska nikam nepůjde. Musí počkat, až se ruka alespoň trošku uzdraví. Přesunul se k lednici. Otevřel ji a do tváře mu zasvítilo světlo. Přivřel oči. Šmátral rukou v lednici. Vytáhl plato s vajíčky. Koupil je minulý týden. Ještě tu čtyři byla. Podíval se na zem vedle lednice na elektrický spirálový vařič a na kastrol se spečenou krustou na dně. Pak se rozhodl a dvě vajíčka vypil. Ve skleničce je ještě zbytek marmelády. Vytáhl ji ven, zavřel lednici a posadil se se sklenicí na zem. Prstem nabíral marmeládu a jedl. Dole bouchly dveře a její drobné krůčky se vydaly na dlouhou cestu do třetího patra. Položil sklenici na zem vedle pahýlu své nohy. Poslouchal. Pomalu, klap, klap, klap, klap. Sledoval ji schod po schodě. Když byla přibližně v místech, kam včera dopadl, přitáhl se ke dveřím. Otevíraly se tak, že panty byly ve směru, kterým přicházela. Malilinko pootevřel dveře a přitiskl se k mezírce. Žárovka na stropě pomalu umírala, přísahal by, že ještě včera svítila víc. Ale ty červené šaty zářily jejím odraženým světlem, proletěly chodbou a zastavily se u dveří starého muže. Dlouhé, tmavé vlasy jí skryly tvář, když se naklonila, aby zaklepala. Dlouho se nic nedělo a proto po chvilce zaťukala na dveře znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Zevnitř se ozvaly šouravé kroky. Pak zarachocení klíče v zámku, dveře se otevřely, děvče vklouzlo dovnitř a cvak, západka zapadla na svoje místo. Po chvíli zavřel dveře i Baron. To děvče chtěl. Snad nikdy před tím nic tak silně nepotřeboval, nechtěl auto, nové knihy ani větší byt. Netoužil po penězích ani po chybějící končetině. Opřel se o práchnivé dřevo dveří. Jediné, co opravdu chtěl, je ta malá kurvička v červených šatech, která chodí do bytu vedle tak, jako on chodí zpívat na roh. V červených šatech, které znamenají bolest, s tmavými vlasy, a ty jsou strach. A pak znovu zaslechl, jak zpívá.

Baron ji tak poslouchal mnohokrát. Než se mu ruka alespoň trošku uzdravila, trvalo to další tři dny. Snědl marmeládu, vypil další vejce. V mrazáku našel ještě dvě rajčata zmrzlá na kámen, počkal, až rozmrznou, a snědl je také. Pak se znovu vydal na roh. Zpíval, kupoval v koloniálu méně jídla a víc peněz si dával stranou. Občas, když bylo moc zima nebo lilo jako z konve, poslouchal ten zpěv odvedle a dlouho do noci pak potichoučku zpíval sám. Chodila vedle každý den, brzy ráno, ještě než vyšlo slunce. Baron přemýšlel proč. Napadlo ho, že možná chodí na osmou do školy. Nebo do práce. Několikrát zahlédl její obličej. Bledá, pihovatá úzká tvář s velikánskýma očima. Opravdu spíš dítě. Věčně vyplašená, nejistá. Přitisknutá k starcovým dveřím, když čekala, až se přišourá, až ji milostivě pustí dovnitř. A Baron se na ni díval, stejně nejistý, napjatý a vyděšený. A čekal, přemýšlel, jestli se někdy odváží ji oslovit. A co jí řekne? a co udělá ona? A tak utekl měsíc.

Baron se probudil v půl páté. Jen zívl, protřel si zalepené oči a posadil se ke dveřím. Pootevřel je. Čekal. Chvilku se nedělo nic. Pak s tichým lupnutím zhasla žárovka. Praskla. Chvilku poté vrzly kdesi dole plechová vrata. Ozvaly se její kroky. Pomalu stoupala nahoru, klap, klap, klap, klap. První patro, klap, klap, klap, klap, druhé patro, klap, klap, klap. Zastavila se na schodech k třetímu patru. Baron přemýšlel, proč to asi udělala. Tma. Má strach z té tmy, když tu nesvítí žárovka. Dívka stála na schodech a nehýbala se. Pak, najednou, rychle vystoupila tři poslední schody, spíš proběhla než prošla chodbou kolem jeho dveří. Zastavila se u starcových dveří a několikrát na ně zaklepala. Zrovna dnes však staroch nemínil vylézt tak brzy. Zaklepala podruhé. Pak, jako by se vzdala, svěsila ramena a opřela čelo o dřevo před sebou.

 "Proč mne tady pozoruješ? Co po mně chceš?"

Baron odtrhl obličej od té mezery ve dveřích.

"Samozřejmě, že vím, že se tam schováváš."

Slyšel její hlas.

"Neschovávám."

Tak takhle zněl jeho vlastní hlas? Jak dlouho vlastně nemluvil? Měsíc? Nebo už rok? A nebo deset let? Nepamatoval si, že by někomu něco řekl od té doby, co se matka, ta stará ucouraná čůza, nevrátila z nákupu. "Neschovávám se. Prohlížím si tě."

Mluvil pořád ještě do dřeva dveří, protože je nedokázal znovu otevřít.

"Co je na mně tak zvláštního?" mluvila docela laskavě, přešla k jeho dveřím a sedla si na bobek. Cítil, jak se pod ní lehounce prohnula podlaha, jak dýchá na druhé straně.

"Jsi hezká."

 Usmála se.

 "Vážně?"

"Vážně."

 "Proč se schováváš?"

 "Nechci, abys mne viděla."

 "Už se stalo. Když jsi spadl ze schodů."

"Já vím."

Lehounce zatáhla za kliku. Nedržel dveře, takže se otevřely. Díval se jí do obličeje, ale nezaznamenal ono vyděšené rozšíření očí ani pozdvihnuté obočí.

"Bydlíš tu sám?"

Jen kývnul hlavou a dál si ji prohlížel. Usmála se.

"Jak se jmenuješ?"

zeptal se jí nakonec, když ona výměna pohledů trvala moc dlouho.

 "Není to jedno?"

Najednou natáhla ruku a pohladila Barona po slepených vlasech. Pak jemně zatlačila na dveře a ty se zavřely. Baron sebou plácl mezi hadry a s očima upřenýma ke stropu začal zpívat.

Volal bych po ulicích tvoje jméno

Kdybys ovšem nějaké měla

Namaloval bych tvůj obraz

Kdybys někdy měla tvář

Napsal bych o tobě píseň

Kdybys prošla kolem

Dal bych ti cokoli

Kdybych tě někdy znal

"Má tolik peněz, že je nemůže nikdy utratit. Nevím, kde je sehnal, ale každý ráno vytáhne z takovýho kufru prachy, zaplatí mi a pak mne vyhodí ven. Je to jedno, protože za chvíli stejně pode mnou pojde, je vážně strašně starej a vůbec."

Baron pokyvoval hlavou. Existují nějaké důvody, proč by se měl ostýchat ublížit nějakému jinému člověku? Syn čubky a bůh ví koho, zrůda ze třetího patra prastarého činžáku, podstřešní zpěvák. Kdo ho vůbec bere ještě jako člověka? Možná ona. Možná. Teď, když tu sedí, on ji hladí po vlasech a ona kouká do prázdna a vypráví s tou vůní cibule na rtech, vypráví mu pohádky o hladu, pohádky o zabíjení.

 "Mohla bych přestat a žít někde sama. Mohla bych si koupit něco na sebe, mohla bych. Mohli bychom spolu někam odjet."

Věděl, že nejspíš lže. Byla krutá, ale nedokázal si pomoci. Vždycky, když měl pocit, že se bez ní dokáže úplně obejít, že už na ni příště nebude naléhat, aby u něj zůstala, vždycky v tuhle chvíli přišla a udělala něco tak hezkého a spontánního, že mu to vyrazilo dech. Navíc jí viděl na očích, že ona ví, že on ví, jak ho obelhává, jak si ho obtáčí kolem prstu. Cítil z ní, že ji takhle hladilo po vlasech hodně mužů, cítil i jakousi tichou sounáležitost s tím davem, který měl pocit, že pro tu malou mrchu něco znamená, a který se tak moc mýlil. Tohle všechno Baron věděl. Přesto jí nedokázal nikdy neotevřít, když zaklepala na jeho dveře před, nebo po návštěvě u starce vedle. A i přesto, že se teď nechal přemlouvat, věděl, že se k ní přidá. Už kvůli tomu příslibu, který mu dala, jakkoli lživý byl.

"Zůstaneš tu?" zeptal se jí. Přikývla.

Ráno se probudil ve čtyři. Poslouchal, jak venku sílí vítr. Pak dole vrzly dveře. Tiché, nervózní kroky, klap, klap, klap, klap.

Přichází po špičkách

Letí na křídlech stínu

První patro, klap, klap, klap, klap

Nosíš ji na srdci

Cítíš ji minutu

Před probuzením

Jak zatíná drápky

Druhé patro, klap, klap, klap, klap, klap Otevřel dveře a čekal, až přejde tu temnou chodbu pod zhaslou, dávno mrtvou žárovkou.

A jednoho rána

Ti bude stát ve dveřích

Zasekne žiletky

A ty se neprobudíš

Vklouzla k němu do pokoje, tělo promrzlé od prudkého větru, štíhlounká, drobná, nebezpečná jak vystřelovací nůž. Stulila se k němu, on přes ni přetáhl deku a svůj obličej jí přitiskl do jamky pod krkem. Poslouchal její srdce, cítil tep krve, která mu duněla v uších. Na chvilku dřímali v pevném objetí, ona trošku roztávala, cítil, jak se ohřívá, jak z něj vytahuje jeho teplo. Chvilku usínal, chvilku bděl, pořád tu byla s ním, pevně ji držel kolem ramen a procházel se mezi snem a bděním. A někde v krajinách spánku zaslechl, jak nějaký mladík volá,

"Kláro? Kláro."

 Pak se s lehkým trhnutím probudil. Ona mu hleděla do obličeje, zkoumala jeho rysy.

 "Nejmenuješ se Klára?"

Byl to stín strachu, co zahlédl na jejím čele?

"Ne."

Políbila jej na čelo.

 "Půjdu."

Zvedla se, přešla ke dveřím, vyšla na chodbu a zavřela za sebou. Poslouchal, jak jde k starcovým dveřím, tentokrát jak ťuká hlasitěji hned poprvé. I tak však musí klepat ještě několikrát, než se ozvou šoupavé kroky slepce. Baron poslouchá, slyší, jak se dveře otevírají, jak pak klepnou o zámek. A správně slyší, jak nezacvakne západka. Čeká. Ještě chvíli. Drží se v klidu silou vůle, poslouchá, jak mu v hlavě duní krev. Pak se zvedne. Rychle doskáče ke dveřím, otevře je, přeskáče několika odrazy chodbu. Tam se zastaví. Opře se o starcovy dveře, ty se potichu otevřou. Baron se chytí veřejí a tiše skočí dovnitř. Dveře za sebou zavře.

Jednoho rána

Ti bude stát ve dveřích

Zasekne drápky

Slyší, jak stařec hlasitě funí. Tichoučce se přitáhne dál a už nahlíží do místnosti. Slepec je přivázán k posteli, ona se nad ním sklání, červené šaty shrnuté z ramen. Jeho vrásčité ruce se setkávají na jejích nahých zádech nebo bloudí kolem. Baron přeskákal k posteli. Stařec snad ucítil, jak se zachvěla zem, ale Baron mu z pod hlavy vytrhl polštář a přitiskl mu ho na obličej.

A ty se neprobudíš

A tak ho zabili. Nandala si šaty zpět na ramena, přejela si rukou vlasy a nervózně se na Barona usmála. Pak se sklonila pod postel a vytáhla odtamtud velký kufr. Otevřela jej dokořán a vytryskly jí slzy. Kufr byl plný bankovek a mincí, skleněná krabička se zlatými hodinkami, které stále šly, stříbrné prsteny v mahagonové truhličce, dvoje zlaté náušnice. Nepředstavitelné bohatství. Baron stál za ní a viděl, jak se jí ramena otřásají pláčem radosti, pak pohlédl na starce, který měl hlavu stále ještě pod polštářem. Přešel pod střešní okno a pohlédl nahoru. Celý výhled zakryl masiv mostu. Proto je tu taková tma. Přešel k příborníku, vytáhl odtamtud příborový nůž a vrátil se ke kufru s penězi. Když bylo po všem, zahodil nůž do kufru s penězi a rozplakal se. Venku se zatáhly mraky. Posadil se na zem vedle ní, uchopil ji za ruku, ještě horkou, políbil tu ruku, znovu a znovu. Slzy mu stékaly po napuchlém obličeji, stékaly na její štíhlounké prsty. "Zůstaneš se mnou, viď?" otázal se jí. "Zůstaneš se mnou, slib mi to." Neodpověděla. Sklonil hlavu, bloudil očima po věcech v kufru. Všiml si, že se hodinky zastavily. Pak ji políbil do vlasů.

4.7. - 9.7. 1998

Karlovy Vary