Ráno mě probudilo pod kaštanem kousek od domova. Došel jsem si tam pro tašku a vyrazil do školy.

Dekapitace;tak zněl jeden z úkolů praktických cvičení z biologie. Nikdo nevěděl, co to ošklivé cizí slovo znamená, až učitel (šedesátník, který se i přesto, že ho během vyučování často navštěvovala docela vysoká hladinka, těšil nebývalé autoritě) objasnil, že jde o to, abychom pakobylce odstřihli hlavu; budeme velice překvapeni, jak dlouho se zvíře ještě vydrží hýbat.

(Tohle není horror, popisuji české školství.)

Nezvedl se ani jeden hlas, nepovstal ani jediný ekolog a nepadlo ani jednou slovo týrání. Jak jsem řekl, autorita.

Zmohl jsem se všehovšudy na to, že jsem prohlásil, že v naší trojici já vraždit nebudu. (Deset trojic, v každé jedna mrtvola- vražda přímo masová) Zato Peky, náš kat, se už aktu nemohl dočkat.

Snažila se utéct, tušila, co ji čeká.

Ale neutekla.

Dřív opravdu trochu připomínala koníka, snad díky tenké eleganci celého těla, snad kvůli rozložitým končetinám, které aspoň mně koně připomínaly.

Teď už jí tam, kde dřív měla hlavu s očima, odkápla jedna kapka zelené krve.

Musela se cítit tak strašně ponížená; ty mé pocity se jí nemohly vyrovnat.

Ale snad že cítila, že máme něco málo společného, došla pomalu na mou ruku a tam se uchytila svými kopýtky.

Začala umírat.

Den předtím.

Na kalbu se těším tím způsobem, který znemožňuje myslet na cokoli jiného. Ne že bych byl tak velký notorik: jde mi přece o to, že tam bude Táňa!!!

I přesto se ten den mají stát ještě další věci, které mou pozornost odlákají. Posvětím matčin sen, že bychom odpoledne mohli strávit na chatě, netuše, že tam hodinu po nás dorazí i její nový přítel. (Polohou mého biologického otce se nezabývejte; žije na druhém konci republiky a znamená pro mě asi stejně, jako kdyby byl mrtvý).

Řeklo by se, že tolik let po rozvodu už budu nové tatíky přijímat se stoickým klidem. Jak ale dnešní odpoledne ukázalo, mám k takovému postoji ještě dost daleko.

Vesnice působí, jako kdyby se ještě nevzdálila dobám socialismu. Zahrádkáři prohrabávají zeminu s krtčí nadržeností, zatímco babky na návsi pomlouvají kolemjdoucí jak v normalizačních komediích, z tranzistoráku některého chataře se opakovaně ozývá vypalovačka „René já a Rudolf chodíváme na golf“, střídaná hitem „Já jsem duhová víla a paní vod…“

Otčím je člověk úzké postavy a šedivých vlasů, na sobě má směšně přiléhavé kolařské oblečení a nesmírně žoviálně vykřikne „Čabááás!“

(Jeho okolí to musí mít těžké. V čtyřiceti vypadá na šedesát a chová se na dvanáct…)

Ani mi nepodá ruku. Konverzuje s matkou a když jeho popis cesty dospěje k pointě, jeho ústa se smíchy málem roztrhnou.

(Vždycky jsem si myslel, že můj klokotavý smích je ten nejhorší, který existuje…)

Odejdu se na balkon učit, moje odhodlání ale nakonec svůj boj prohraje a já jen tak koukám do sešitu, cítě se zatlačen do kouta; mohu jít za nimi a zkusit konverzovat, ale nechce se mi a tak trochu se toho bojím. Pavel (jak se nový otčím jmenuje) si prý je naším seznámením trochu nejistý, aspoň matka to tvrdila, ale ať už to tak je nebo ne, já v tom plavu rozhodně a ačkoli tohle není první situace tohoto kalibru v mém životě , vůbec nevím, co dělat, a tak tedy sedím na verandě a zírám do sešitu na rovné linky, mířící až někam do nekonečna, a uvažuji o tom, jakým způsobem je asi nalinkován můj život, sice mi do maturity a odstěhování se od matky chybějí už jen tři roky, ale tři roky, kolik je to proboha sekund, kolik momentů, a každá chvilka odteď může být prokletá, jestli si otčíma nakonec znepřátelím tak jako jeho předchůdce, kdo ví, jestli se vůbec umím chovat k otčímům přátelsky, jestli na to není rozvod mých rodičů příliš citelný, ta několik let stará zkušenost je tak výrazná, že mě přiškvařuje k mé židli a mému prázdnému sešitu a způsobí, že budu ještě dobrou půlhodinu s předstíraně zaujatým výrazem v tváři čmárat blbiny a vytvářet dojem, jak se pilně učím…

Potom mě zavolají k sobě a Pavel mi konečně podá ruku.

(Má sympaticky pevný stisk ruky, o mně dokonce později řekne to samé…)

Má sympaticky pevný stisk ruky a z očí mu sálá sebevědomí, mám rád sebevědomé a úspěšné lidi už jen proto, že bych se k nim v životě chtěl zařadit; jsou mi sympatičtí, dokud nestojí proti mně- vím, že je to pěkný nesmysl, proč by ten člověk proti mně něco měl mít, ne všichni jsou jako můj bývalý otčím…ale ať tak či onak, musím ho dostat na svou stranu, musí mě považovat za kamaráda- a rozhodně ne za někoho, koho může vychovávat, zotročovat a poroučet mu.

Řeknu něco mírně vtipného a oni se snaživě zasmějí.

(Na jeho smích si časem zvyknu…)

Potom prohlásím, že bych se měl ještě vrátit a učit se.

Pavel namítá, že by bylo hezké, kdybych s nimi zůstal a chlapsky jsme pokecali…

Mě ale čeká můj prázdný sešit!!

Přehodím si spacák, smotaný do zvláštního zeleného vaku, přes rameno, optimisticky se rozloučím s matkou (jestli se nepředávkuji a v té hromadě oblečení, kterou ze sebe večer všichni strháme, najdu mobil, napíšu jí, že žiju) a vyrazím.

Nespěchám, kalba začne až za hodinu, Honza přitom bydlí jen pár minut od nás.

Chce se mi ale ještě trochu přemýšlet, pomalu se ploužit nevímkudy a udělat si trochu pořádek v hlavě.

Raduji se, jak dnešek rychle utekl, i seznámení s Pavlem proběhlo docela v pohodě, na konci jsem s ním zakonverzoval o Formuli (můj úspěch založen na tom, že jsem věděl, že existují dva různí Schumacherové. Zde mé vědomosti končily, na to Pavel naštěstí nepřišel…), potom cesta domů, maminka si až na krátkou přednášku o antikoncepci odpustila výchovné působení…

Co se Táni týče, hrozně nerad si dávám dopředu nějaká předsevzetí, jak se ve vztahu k ní zachovám- ač mé představy nebývají nijak zvlášť troufalé, stejně jsem tak nesmělý, že jsem kvůli nim nervózní, a vždycky když jsem v nitru nejistý, působím navenek hrozně sebevědomě, ještě bych ji tím odpudil…

Plány si prostě nedělám. Dnes ale cítím (a to není žádný plán!), že se mezi námi už něco musí stát. Známe se přece už tak dlouho, skoro rok si spolu píšeme a poslední tři měsíce se scházíme nejméně jednou týdně, za ruce jsme se drželi jednou opilí (a líbali jsme se!) a jednou dokonce i zastřízliva, prostě, dneska musíme postoupit o něco dál. A je jedno, že si potom budu připadat jako parazit, jako exhibicionista, který by se rád ukázal, ale nemá odvahu, tak se raději obleče ještě do jednoho pláště- a pro mě je touto ochranou maska opilosti…Holt jsem nesmělý a jinak to nejde, jinak bychom se nikam nedostali.

A musím si taky dát pozor na Honzu, Táňa se mu líbí, Táňa se líbí vlastně úplně každému klukovi, to mě k ní přitahuje skoro nejvíc ze všeho, to pomyšlení, že mi ji všichni závidí!!

Koupím ještě vodku s džusem, všichni sice mluvili něco o fernetu, ale já na svůj oblíbený nápoj nedám dopustit. Potom mě napadne, že bych Táně mohl jít naproti, tak jdu k ní domů, nezazvoním, jen jí napíšu skromnou textovku, že jsem pod jejími okny a kdyby třeba ráčila vyjít ven…, za necelých deset minut se opravdu objeví. Má na sobě docela přiléhavé modré tričko, své oblíbené džíny a hlavu, hlavu si dneska vzala moc pěknou! Pozdravíme se, v levé ruce drží mobil a já dostanu nápad, říct jí, jestli by si ten mobil nedala do druhé ruky, určitě by se zeptala proč, a já bych mohl odpovědět- potom bych tě za tu první ruku mohl vzít…snad by to působilo trochu neotřele, ale třeba ne, a tak raději počkám na opilost, která je mi tou nejlepší můzou.

Honza má radost, když nás vidí, usmívá se na Táňu i na moji vodku s džusem, jsme zatím první hosti, ještě přijde Jindra s Davidem a Markéta s Janou, Táňa s ním  konverzuje a chválí mu, jak vypadá jeho domek- mluví spolu, jako kdybych tady já nebyl a mě nenapadá, čím bych jejich konverzaci mohl doplnit, tak je následuji jako věrný (jen poněkud nudný) ocásek a říkám si, však ono nebude tak zle.

A opravdu, když se všichni sejdou v Honzově pokoji, Táňa zaujme místo vedle mě,

„Bude to tady docela hezký, co říkáš,“

a já odpovím tak, že na sebe mohu být právem hrdý,

„jseš tu ty, takže rozhodně“.

Napiji se svojí vodky s džusem a nabídnu i jí, ta dobrota se však jejích úst dotkne jenom malounko a Táňa ji hned oddálí,

„nemůžu se opít, bůhví, co byste tady se mnou potom dělali,“

mě napadne, že to řekla špatně, protože co by s ní oni měli dělat, jediný, kterého by se měla (a zároveň, proboha, neměla!) obávat, jsem tu já.

Večer se posune o několik půlhodin a litr a půl vodky s džusem se rovnoměrně rozmístí do našich žaludků. Atmosféra se uvolní a společnost rozkouskuje, Honza se baví s Janou, zatímco Jindra s Davidem poslouchají dramatický výklad Markéty, když Táňu vezmu za ruku, nebrání se, ale já si připadám tak trochu jako na rybím trhu, moc mi chutná losos i makrela, ale držet v ruce nějakou mrtvou tresku, která se sice nechá zformovat do jakékoli pozice, ale tváří se spíš, jako kdyby to všechno samaritánsky snášela…to není to, co jsem si představoval!

Samozřejmě spolu i mluvíme, ale ten dialog se nejeví moc důležitý, aspoň já se zaobírám spíš rukama, chci se pokusit tu rybu oživit, tak se jí oběma rukama dotýkám, něžně ji masíruji, pak trochu silněji, představuji si resuscitaci, srdeční masáž, úplně před sebou vidím, jak tu mrtvou rybu oživuji, a po chvíli se, divte se nebo ne, ta končetina pohne!!

„Počkej, mám tu ruku odkrvenou,“

a nezbyde mi než si ulovit druhou rybu, snad alespoň ona neskončí bříškem nahoru.

S trochou štěstí by mohly přijít příjemné chvíle, seděli bychom spolu a naše ryby by se držely, majíce ploutve pevně propletené, povídali bychom si a já bych zaváděl postupně čím dál romantičtější a romantičtější témata, možná bych se k ní trochu přitulil, vzal ji okolo pasu, třeba by byla unavená a opřela by si hlavu o moje ramena…

Mě však neustále nabuzovala moje nesmělost, které zřejmě stačilo hrozně málo k tomu, aby se opila- a jsouc zkalená, chtěla se projevovat úplně opačně, než je jejím posláním. Nebo si možná přála, abych si, dokud jsem troufalý, nadělal zásoby zkušeností pro chvíle, kdy vystřízlivím a k ničemu se zase neodvážím.

Prostě jsem neměl jinou možnost, než pokusit se ji políbit.

Mé líčení zní spíš spíš jako kdybych kolem kalby projížděl rychlovlakem, než jako kdybych ji prožíval, vynechal jsem všechny rozhovory, které mezi účastníky proběhly, vynechal jsem toho hrozně moc, takže je vám asi jasné, že mé vyprávění spěje k náhlému závěru, který předcházející děj přestříhne.

„Nech toho, seš ožralej,“ řekla, když jsem se jí rty dotkl. Její ryba se vyprostila z mé sítě. Celá Táňa se zvedla. Odcházela někam tam, kde seděl Honza…

Co teď?

Bylo mi, jako kdyby po mě někdo hodil lopatu polorozteklého ledu, dokonce jsem se snad i trochu klepal.

Nebyla daleko, mohl jsem vidět, jak si na druhé straně místnosti povídá s Honzou. (Velmi přátelsky…)

Dvě skupinky se asi bavily dobře. Jen já jsem byl najednou nepříjemně, bolavě sám.

„Táňo…pojď ke mně…“ zaprosil jsem.

Ani se mým směrem neotočila.

„Táňo…dyť já tě miluju…“

Letmý pohled, jako když kontrolujeme čas na hodinkách.

„Už nepij.“

Do následující scény můj zkalený mozek zapojil hlas, ruce, ba i celé tělo.

Snad jsem se ji pokusil přitáhnout k sobě, někam odtáhnout, nebo se jí aspoň dotknout a zvoláním přesvědčit, že tu stále jsem.

(Nadšená tím rozhodně nebyla…)

Spolu s fackou, kterou mi zaryla do tváře, jsem se vypotácel do vedlejší místnosti.

„Tohle si nedovoluj…Co se to s tebou stalo?“

Zem se ke mně naklonila a přiblížila se- a už jsem se jí dotýkal. A zazdálo se mi, jako kdybych se spolu s ní dostal až na úplné dno sebe.

V místnosti sloužící jako spižírna, která se mi stala dočasným útulkem, jsem přijal návštěvu Jindry. Projevil snahu mě utěšovat předpokládaje, že budu na dně. Odpověděl jsem mu chladným úsměvem a vztyčenou hlavou. Ač opilému, senzačně se mi dařilo působit důstojně.

Jindra mi ještě navrhl, abych se osprchoval a šel si nahoru lehnout.

To jsem odmítl. Podivně spisovně jsem mu oznámil, že nepovažuji za vhodné dál u Honzy zůstávat.

Potřásl hlavou a když jsem s ledovým výrazem opustil svou spižírnu, šel kousek se mnou.

Poslední pohled na ni. Seděla vedle Honzy, povídali si. Jako by se nechumelilo.

Když jsem vyšel ze dveří, všechen ten odstup, postoj „nic nekončí, jde se dál“ ze mě stekl.

Už platilo pouze to, že jsem byl na dně.

Jdu domů, o tom nebylo pochyb. Řeknu, že se Honza pohádal s rodiči a oni mu akci zakázali. Byli jsme tedy venku až doteď, kdy jsme se v klidu rozešli do svých domovů. Nebudu ten rozhovor protahovat a půjdu si lehnout.

Jak ale usnu? Dnes to ještě bude dobré, jsem opilý a plný všech pocitů, ale jak zítra, kdy se všechno to vlnobití uklidní- a zůstane prázdno? Nebude už, kdo by mi napsal SMSku na dobrou noc, nikdo, na koho bych před spaním mohl myslet.

Dokud nám to ještě vycházelo, zdávalo se mi někdy, že spíš než skutečné city mě k ní poutá zvyk. Nedokázal jsem si představit, co se stane, až se spolu rozejdeme. Jako by tím okamžikem někdy v mých šestnácti letech měl život skončit.

Teď ten okamžik přišel.

Samosebou, má i dost špatných vlastností. Je dost sobecká a někdy umí být i docela zlá.

Už i po těchhle vlastnostech se mi začíná stýskat. To, že bych někdy našel někoho nového, přece nepřichází v úvahu!

A mám šanci, že by se třeba na dnešek zapomnělo? Je možné, že bychom tu naši pohodu zase nějak obnovili?

Vždycky jsem v naší dvojici stál na tak trochu poníženém místě. Já navrhoval, ona (někdy) odmítala. Já lichotil a vyznával se, ona poslouchala. Říkal jsem si, má mě ráda, je jen trochu chladná a nemá odvahu o některých věcech mluvit, ale jak to doopravdy bylo? Je možné, že zatímco jsem řešil, co si k ní mohu dovolit a co jsem kdy udělal špatně, přehlédl jsem, že mě vlastně nechce.

Jsem sám.

A vždycky budu.

Kráčel jsem po opuštěné, úzké asfaltce k domovu, náš domek byl úplně na konci města. Silnice nebyla osvětlena.

Na chvilku jsem si sedl do příkopu. Nemohl jsem tam ale vydržet. Zmatek v hlavě byl tak silný, musel jsem něco dělat, ne jen takhle sedět a přemýšlet, to by se mi nejspíš rozskočil mozek.  

Dům se přiblížil. Do postele jsem se už docela těšil, i když jsem si nebyl moc jistý tím, co řeknu matce. Třeba mi ani neuvěří.

Už už jsem se chtěl začít strefovat klíčem do dveří, když jsem si všiml druhého auta, které u domku stálo.

Matka měla ložnici v přízemí a byly v ní dveře, vedoucí na zahradu. K nim jsem zamířil.

Nemýlil jsem se, leželi tam oba, maminka i Pavel.

Ani doma už není domov, ani tam teď nemůžu, věděl jsem.

Všechna místa, kterými jsem se vždy pyšnil, byla najednou neprodyšně uzavřena.

Musím se ale aspoň trochu vyspat, zítra jdu do školy.

Zašel jsem o kus dál do lesa a uložil se pod nějakým stromem. Zem byla poseta listy, které přežívaly ještě od podzimu. Přes větve prosvítala jediná, osamělá hvězda.

Zabalil jsem se do spacáku.

To si ještě počkám, než spánek přemůže všechny ty věci, co se staly.

Nikdy se nestalo, že bych ležel vedle ní. Dnes poprvé jsem však měl pocit, že usínám sám.

Paponík pokojně stál na mojí ruce a nehýbal se.

S trochou sebeironie jsem si říkal, že se vlastně držíme za ruce.

Přesně za 56 minut od začátku pokusu dodýchal.