Podívat se na Kubu, zažít komunismus na vlastní kůži, poznat nové lidi, načerpat insiprace, spoustu zkušeností a mnoho dalšího, nám umožnil 8. světový festival dětského divadla, na který jsme byli jako jediný dětský divadelní soubor z ČR doporučeni. Zpočátku to byl pro nás pouhý sen, protože představa, že jen tak vysolíme 30 000,- na letenky, byla prakticky, pro některé jen teoreticky, nemožná. Samozřejmě, že se po nás nechtělo, abychom si to platili sami, takže náš sen se uskutečnil díky sponzorům, městu a nakonec i státu, který se k tomu moc neměl. 

Cesta do kubánské Havany nás přišla na 3 000,-, což je z hlediska dnešních možností zadarmo.

Včetně dvou reřisérek, se náš soubor skládá z 10 členů. Nabídku tlumočníka získal můj otec jako zkušený učitel angličtiny v kulturním středisku. Samozřejmě neodmítl.

16.7. 2004, přibližně kolem 2 hodin evropského času, se naše 11-ti člená nic netušící skupina vznášela nad oceánem. Nikdo z nás neměl ponětí, co nás během 10-ti denního pobytu v Havaně čeká. Už při 10-ti hodinové cestě španělskou let. spol. Iberia jsme navázali spoustu nových kontaktů. Kapacita největšího letadla na světě byla téměř plná. Člověk by se až divil, kolik lidí cestuje na Kubu za dobrodružstvím.

Byli jsme plni napětí, očekávání.

Na letišti v Havaně nás čekal první problém- a že o ně po celou dobu nebylo nouze. Víza jsme měli mít údajně zajištená, na letišti samozřejmě nevěděli nic. Nastalo první čekání, kterých taky nebylo málo. Nakonec díky znalosti španělského jazyka mého otce (která byla na Kubě, jak jsme později zjistili, nezbytná), jsme byli propuštěni.

Další pálka nás čekala hned po východu z letiště. Hodinu puštěné topení v panelákové koupelně se zhruba podobá ovzduší poblíž rovníku= 100% vlhkost vzduchu.

V  hotelu, ve kterém jsme měli údajně strávit naše coby prázdniny, slibovali 230W, klimatizaci, internet bez omezení a pro anglicky mluvící státy (mezi které jsme se řadili i my) překladatelku ze španělštiny do angličtiny.

Naše kubánská průvodkyně, která, jak jsme již později zjistili, umí pouze dvě slova anglicky a to "hello" a "bye", nás zavedla k jakémusi autobusu, kam jsme naložili kufry a vzhůru do "hotelu". Jeli jsme poměrně pomalu a mnohokrát jsme troubili.  Průvodkyně- Marushi- nám oznámila, že autobusu nesvítí světla, takže proto musí řidič troubit a křičet na cyklisty, či chodce, které se snaží předjet. Když se však v zatáčce objevilo policejní auto, světla najednou záhadným způsobem začala fungovat.

Když jsme dojeli na místo, čekal nás karneval místních dětí jako přivítání. Bylo to sice milé, ale vyčerpaní cestou jsme už chtěli mít klid. Z  našeho údajného "hotelu" se vyklubal internát střední umělecké školy, jehož pokojovou výbavou bylo 6 paland a 12 skříněk. Nikde žádná zásuvka, takže nás v okamžiku přešlo pomyšlení na internet. Záchody byly bez prkýnek, dveře do nich "westernského typu", místo umyvadel koryta jak pro dobytek, klimatizace nikde, úmyslné díry ve stěnách omezovaly jakékoliv soukromí....Spousta překvapení najednou nás natolik vyčerpalo, že jsme kolem 2 hodiny zalehli do postelí. Ale ne na dlouho...kolem 7 hodiny ranní začala na celý areál hrát hudba, se kterou jsme pravidelně vstávali a usínali....

Jelikož jsme přijeli o dva dny dříve, než začal festival, první den jsme měli v plánu projít si některé části  staré Havany. Budovy a místa, které jsme měli možnost vidět na obrázcích, jsme nyní viděli živě na vlastní oči. Vystrojené dámy, které po vás chtějí dolar za fotku, pokud nedáte, před obličej si postaví košík s květinami; zchátralé budovy; balkóny plné harampádí; okna bez skla; na zdech komunistické nápisy; úzké ulice plné nejstarších aut, vozů, poháněných lidmi nebo koňmi; spousta zvědavých kubánských občanů, žádajících suvenýr, případně dolar; prodavačů doutníků z černého trhu...Bylo toho hodně k vidění a údivu...Spousta zvědavců se ptala odkud přicházíme. Tipovali nás na Anglii, či Rusko. Když jsme jim pověděli odkud přicházíme, ihned začali vykřikovat cosi o fotbalových šampiónech a někteří nás dokonce těmito slovy doprovázeli až do "hospody", kde nám udělali slevu. Kubánský "tekutý chléb", mojito, za 1.55 dolarů.

Nejdřív amigo, pak nás nabušený černoch, ověšený zlatými řetězy prosil o 3 dolary pro dítě na mléko.

Znavení a utahaní zážitky jsme se vraceli zpět do našeho luxusního hotelu, kde nás čekala večeře. Je radno ke kubánskému jídlu nečichat. Bylo podáváno na mastných tácech, na kterých byly rozděleny přihrádky na polévku, pití, rýže, "zákusků" atd.

*K snídani obvykle teplé sladké mléko nebo káva, houska, kousek másla (2x2) a občas nějaký salám nebo 3 kousky párku (obdobně jako máslo- 2cm).

*K obědu dva druhy rýže- tmavá (přezdívaná "nanucaná klíšťata"), světlá -, 3 kousky párku, kousíček kuřete nebo file- ale jen pokud jste už neměli párky. Občas nějaká polévka, tropické ovoce- mango, papaja, fruta-bomba a výjmečně zmrzlina...

*Večeře byla obdobná, bohužel- bohudík (?) ne tak obsáhlá.

Na jídlo a podmínky jsme si později zvykli.

19.7. začal oficiálně festival. Všech 24 států- souborů (Bangladesh, Antigua, Trinidad and Tobago, Anglie, Rusko, Chile, Colombia, Chorvatsko, Slovinsko, Mexiko, Belgie, USA, Faroeské ostrovy, Španělsko, Venezuela, Finsko, Honduras, Porto Rico, několik kubánských souborů...), včetně nás, bylo naloženo do starých amerických školních autobusů a dovezeno za doprovodu policie, která zastavovala dopravu, abychom mohli jet jako celek, na Havanskou pevnost, kde proběhlo zahájení. Nekonečné projevy organizátorů naštěstí ukončil pravdielný tropický déšť, který nás po dobu 5 dní navštěvoval min. 1x za den. Nakonec jsme se opět ocitli v "průvodu autobusů", směr internát.

Abych měla  zhodnotit festival, tak jedním slovem- otřes. Organizátoři měli ve všem zmatek, úroveň představení hrozná- po pobytu na několika divadelních festivalech v ČR mluvím z vlastní zkušenosti-, publikum šílené (během představení odcházeli, přicházeli, tleskali, povídali, šustili, dělali rámus...)Hrálo se celkem špatně, ale úspěch jsme měli pouze u anglicky mluvících států, jelikož jsme naší africkou pohádku studovali v angličtině. Na představení jsme chodili pravidelně jako jediní, moc nám to nedalo, většině jsme stejně nerozumněli (a to slibovali festival v angličtině) a abych pravdu řekla, většinu jsme prospali. V Kubánském národním divadle jsme pobívali na balkónech, na kterých byli opěradla, kam si většina návštěvníků odkládala nohy. Nejdříve jsme jen nevěřícně kulili oči, ale postupem času jsme se to naučili taky. Ta úroveň k tomu jaksi patřila.:))

Festival končil v neděli dne 25.7. Záverečný ceremoniál se konal v jiném divadle a samozřejmě, že jsme čekali na začátek nejmíň hodinu. Nutno podotknouti, že na Kubě mezi spěchem a předlouhlým čekáním nic neexistuje. Během necelé hodiny byl festival považován za ukončený. Diskotéka toho dne hrála až dlouho do noci, několik států časně ráno odjíždělo, některé zůstávaly, aby si vychutnaly slunce v nadhlavníku. My jsme měli v plánu odjet jako většina států, v pondělí.

Do odletu jsme měli ještě spoustu času, takže jsme si podruhé, za skupinovou slevu (každý16 dolarů), udělali výlet k moři.

Palmy, písek a krásně čistě modré moře v nás vyvolávaly představy, že se nacházíme v ráji. Bohužel jsme museli vyhledávat stín pod palmami, protože jakýkoliv kontakt se sluncem pro nás znamenal další probděné noci, plné bolestí ze spálenin.

Rozloučení s našimi přáteli, kterých jsme si našli spousty, se neobešlo beze slz. Výměny emailových adres proběhly běem festivalu, kamarádi z Bangladeshe nám pomohli naložit kufry takže zanedlouho jsme se ztráceli kubánským hostitelům z očí...

Let s přestupem v Madridu proběhl v pořádku. Utekl mnohem rychleji. Nejspíš naší únavou, která se nás zmocnila hned po zasednutí na našich palubních místech.

V Praze nás přivítal 19-ti stupňový mráz, který nám dal osvěžující pálku. Oblečeni do tropického období jsme před letištěm otevírali kufry a lovili v nich, na Kubě opovrhované, svetry.

Je již necelý týden po příjezdu a já ještě nejsem schopna jít do postele déle, než ve 2 hodiny ranní a nevstanu dříve než ve 2 hodiny odpolední. 

I když mě postihl tento "jet lag" (syndrom z časového posunu), ani chvíli nelituju našeho podmínkově náročného, insirujícího a nádherného pobytu plného zkušeností v kubánské Havaně, které se pomalu otevírá svět.