Gam měla odjakživa slabost pro déšť a bouři; jednou ještě v počátcích našeho vztahu jsme se potulovali někde v lázeňských lesích, když začalo lít jako kdyby někomu nahoře praskl močový měchýř. Stromy nás před tou vlezlou vlhkostí nedokázaly ochránit a já se chtěl projevit jako gentleman, tak jsem si sundal tričko s kapucou a chtěl jí ho dát, mně nastydnout nevadí…

Řekla, že má tohle počasí ráda a vytáhla mě na louku, kam už větve stromů nedosáhly. Začala řádit jako šílená, lítala ze strany na stranu a skákala a padala do trávy, sprchovala se v kapkách a šťastně se smála.

Já jsem stál pod stromem, zhrzenou kapuci jsem nechal chránit alespoň svou hlavu, a jen se na Gam díval.

Už tehdy mě ten rozdíl, rozevírající se mezi námi jako nůžky, mohl napadnout. 

Takže tři dny potom, co jsme se rozešli, se nechala opít a zneužít mým kdysi nejlepším kamarádem, zopakuji si ten den asi posté.

Teď si uklidím pokoj. Když si udělám pořádek kolem sebe, bude to třeba působit uklidňujícím dojmem i na mou duši.

Mému domovu obvykle vládne zvláštní symbióza nepotřebných papírů a tlejících ohryzků, důležité věci po několika dnech vytřepám z postele a hledání cédéčka je úkol, který zabere jedno roční období. Teď jsem si přinesl velký černý pytel, že do něj všechno to smetí naházím.

Zvedl jsem první papír a s ním taky má uklízecí terapie skončila. Nepořádek, který se na mě ze všech stran valil, jsem nikdy nemohl přemoci. Neměl jsem dost síly.

Všechno důležité měla Gam ve zvyku přezírat. Když se tehdy po bouři mraky rozevřely a udělaly prostor slunci, cítil jsem, že je čas na nějaké vyznání.

Stalo se to až na příští schůzce. Chtěl jsem si vzít slovo, říct něco dlouhého a plamenného a úžasného, jenže ona pořád mluvila, stěžovala si na potyčku se sourozencem, s babičkami, ba i s revizorem.

„Víš…“

Nic než tenhle prachobyčejný začátek mě říct nenechala.

„Tady stála autobusová zastávka!“ Dramaticky ukázala na místo kousek před námi.

„A já jsem tudy jela ještě před týdnem…“

A já už zase stál na místě a sledoval ji, jak pobíhá a hledá, kam tu hloupou stanici mohli přestěhovat, vyptává se sdílných důchodců…

Když se ke mně vracela, vmetl jsem jí to do tváře.

„Víš, já tě mám opravdu rád.“

Na chvilku ztuhla až na oční víčka, která jí zamžikala.

Pak se vzpamatovala.

„Prej ji úplně zrušili.“

To, že mi nevyšel nápad s úklidem, mě nezlomí. Vyjdu si na procházku, do uší si nasadím sluchátka, Kryl ve spojení s nějakým klidným místem mě dá do pořádku.

Často hlásám, že nejlepším společníkem jsem si sám. Monolog, který v hlavě vedu, se často vine jako plnohodnotný rozhovor, jeho účastníci jsou úplně sehraní, mají stejný smysl pro humor a není tedy divu, že když někam jdu, směju se jako na drogách.

Zvolil jsem obvyklou trasu, na nikterak malebnou cyklostezku vedoucí mezi dálnicí a řekou, línou bachyní barvy capuccina, jsem nedal dopustit od doby, kdy mě tam zničehonic napadl námět na povídku.

Tak jsem tedy vyrazil, kolem mě kráčeli lidi, mně stejně nevadilo tiše si prozpěvovat, od Salome jsem dorazil až k Neznámému vojínu, i k řece jsem se už blížil, cestou jsem si ještě koupil flašku pro případ, že by deprese neodcházela…

„Koupím si láhev rumu v krčmě za rohem

Budeš se líbat v noci s cizím pánem

Já budu zpívat zpitý s kapitánem…“

Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, co poslouchám.

Lahev mi skoro vypadla z ruky, přitom jsem ji ještě neotevřel.

Jako byste nevěděl, že na něco takového ještě nejsem připravený.

Tohle vám, Karle, neodpustím.

Gam svůj život neřešila; Gam jej prorážela, jak se jí momentálně zachtělo a na budoucnost (natož na své bližní) se nikdy neohlížela. Náš vztah přijala jako příjemnou kratochvíli, když se však zdálo, že to dál bez opravdové citové investice nepůjde, začala couvat.

To jsem zase nemohl strpět já; pokusil jsem se postavit se jí do cesty tak, aby se mohla buď definitivně rozhodnout- nebo vypadnout.

Gam nikdy nedovolila, aby jí někdo dával na výběr, co může dělat.

Když osaměla, rozhodně neměla zájem, trávit večery pod dekou u televize. Smutek z rozchodu se rozhodla zažehnat jinak.  

Dříve jsem nevynechal jedinou kalbu, tentokrát jsem se, nechápaje proč, vůbec nerozmýšlel. Jen si hřešte, JÁ si budu číst.

Oni si rozhodně nečetli. Měl jsem čekat, že místo v Gamině blízkosti, které jsem dosud vždycky zasedl já, si urve Frodo. Měl jsem s tím počítat jako s nutností, s kterou ze svého postu „bývalého“ nic nesvedu. Měl jsem se na to připravit a předem se s tím smířit.

Nic takového jsem nedělal (aspoň vědomě ne) a jehlice té zprávy mne propíchla jak nafukovací matraci.

Už nikdy nebudu chodit pěšky, autobusy sice v létě smrdí a při čekání na zastávce umírám nudou, dnes to ale překonám. A budu poslouchat už vždycky jenom písně, u kterých není rozumět textu.

Postavím se k železné tyči s jízdními řády. S Gam jsme tudy jednou procházeli a ona prozváněla zvonky u všech domů, lidé z přízemí vykukovali z oken a něco na nás volali, jí na tom ale nezáleželo…

Nějaká paní, které musí zpocená ofina padající až do očí hrozně překážet, se na mě usměje.

„Tak mně ta trojka ujela,“ řekne pomalým hlasem. Na konci udělá prvňáčkovsky výraznou tečku.

„Ale pojedu patnáctkou, ta jede přesně v třináct…čtrnáct dvacet šest.“

Je mi jasné, že je oproti ostatním lidem trochu pomalejší.

Jako by se ze mě usmíval někdo jiný.

„A kam jedete?“

„Já jedu k tatínkovi, on bydlí v…Školní ulice číslo šestnáct…tak jedu za ním.“

Povídám si s ní, daří se mi nemluvit s ní jako s malým dítětem a příjemný pocit se mi uhnízdí v těle.

Dokázala to, ona to dokázala!

Dokonce ani tahle vzpomínka už není tak nepříjemná:

Pohádali jsme se, myslím, že to bylo proto, že jsem Gam přepral a na chvilku si přivlastnil její peněženku. Ona nikdy neměla k uraženosti daleko, často se ode mě odpojila a už si to mašírovala několik kroků přede mnou, dívajíc se s pažemi zkříženými před tělem nahoru do oblak, jako kdyby to modré viděla poprvé v životě.

Snažil jsem si ji usmířit, běhal jsem kolem ní jako nevychovaný mopslík, omlouval jsem se jako debil, psal jsem jí prstem na záda „PROMIŇ…“, nic nezabíralo.

Když se trochu uklidnila a vzala mě aspoň částečně na vědomí, shodli jsme se na návštěvě kostela.

Byl to malý, neorománský kostelík, zvenčí žlutě omítnutý. Když jste vešli, působil spíš skromně. Nevelký oltář, dřevěné sochy Ježíše jako hračky pro děti a několik řad sedadel. Nástěnka na zdi s nápisem „Novinky z naší diecéze“ určitě obsahovala pár komických zpráv.

Vrazili jsme tam přímo uprostřed mše, postarší tváře na chvíli odhlédly od kněze, než jsme se usadili na kraj lavice…mužík ve fialovém za chvilku domlel a spustily se varhany. Majestátní hudba jako by ten malý prostor probarvila, všichni se vztyčili… (Šťouchl jsem do Gam, ale zatvářila se pohrdavě, Boha přece nesnáší. Já jsem vstal, zatímco ona se nezvedla.)

Textu písně jsem nerozuměl, ale trochu jsem pochopil význam toho „světla“, atmosféry, kterou slabší povahy připisují nadpřirozenu.

Kéž by to s ní začalo vypadat trochu povzbudivěji, kéž bychom se mohli vrátit do období, kdy se vztah vyvíjel úplně bezproblémově, říkal jsem si a nevědomky jsem natočil tvář směrem ke stropu. Jestli Bůh existuje, snad tuhle žádost pochopil.

I když Gam na takové teatrální kecy moc nedá, až odejdeme, řeknu jí, že jsem se poprvé v životě za něco modlil. Třeba to aspoň trochu zapůsobí.

Vedle mě seděl nějaký retardovaný kluk. Všemu kolem sebe se vesele smál.

Tolik jsem si přál být na jeho místě…

Došel jsem až k domku a zavřel se do svého rozházeného pokoje.

Necítil jsem žádnou patetickou myšlenku „toto je můj domov, tady je mi nejlíp“. Naopak, připadalo mi, že kdekoli jinde bych se mohl cítit útulněji.

Sedl jsem si do houpacího křesla; někdy jsem nechápal, proč jsem si ho vůbec pořídil, bylo to to nejnepohodlnější místo a když jsem je trochu rozkomýhal, narážel jsem zády do stěny.

Skoro v každé myšlence, ba v každé větě, kterou má mysl v tu chvíli sestavila, se vyskytovalo slovo Gam. Zdálo se mi, že už se dostávám trochu nad věc, ale hned se mi ten názor vracel jako úplná blbost, sám sobě přece něco takového nalhávat nemusím. Seděl jsem a vybavoval si všechny bolístky a radosti, krásu i zklamání, zážitky i šedé chvilky, nechával jsem každou z nich proběhnout svou myslí. Říká se, že uplynulý život takto před očima prolétne umírajícímu. Mně to snad pomůže v tom procesu odstřihnutí se od Gam. 

Seděl jsem tam nevím jak dlouho, než jsem si všiml, že venku prší. Dveře pokoje vedly rovnou na zahradu, tak jsem vyšel ven a rozplácl se na trávník. Kapky do mě bušily jako střely a já skoro nemohl dýchat, říkal jsem si, Gam by se to líbilo, to, co dělám, nemá se slzami nic společného. Jen si tak pro sebe, tiše a nenápadně, osaměle a zoufale prším.