Tiše je prokletí
dýchaje staletí-
- k jazyku tchýninu
ústa svá přivinu
a v jedu mravnosti
uleh´ sem v tichosti-
- Proklínám zálety,
zálety prokletý!
A že mě neslyší
ni přítel nejbližší,
ni láska jediná
schoulená do klína,
schumlaná v pápěří
starého pařezí,
v kol mladých, štíhlých bříz,
z jedné sem utrh´list
a vložil jej v měkký mech.
Má drahá, zlobit se?,
ve slzách topit se?-
tys zalkla´s můj dech.
Má milá nevěro,
nevěro nestálá,
krása tvá zoufalá
soudí tě za tvůj čin,
soudí tě za zločin
a pařez šedivý,
nikdo již nevidí,
v kol bílý břízí háj,
v čase slova Máj.
|