Z UČITELSKÉHO ZÁPISNÍKU

I

   Vysvětluji v 9.B, co je to odkaz na webové stránce.

   „Tam, kde se vám z kurzoru myši udělá taková ruka, tak tam je odkaz na nějakou úplně jinou stránku. Můžete na to klepnout.“

   Žák Pšenička bezcílně jezdí myší sem tam po obrazovce a současně intenzivně ohryzává propisovačku.

   „Abys to nespolk´,“ napadá mě v duchu, ale nechám si to pro sebe a vykládám dál.

   „Uhu, uhu, uhu, chrrr, chrrr, někdo se silně rozkašlal.

   Otočím se. Pšenička nesedí u počítače, ale leze po čtyřech po zemi a vystrkuje zadek nahoru.

   „Co to děláš, člověče?“

   „Pane učiteli, já spolknul zavírátko od propisky, fuj! Tak to zkouším vykašlat. Uhu, uhu! A vono to už nejde. Fuj, to je hnusný! Můžu se napít?“

   „Jo, jen si dej, vody je dost.“

   Shrbeně došel k umývadlu a pustil vodu. Začala téci hnědooranžová limonáda, jako každé pondělí ráno. Pšenička se bez váhání napil a holky v předních lavicích začaly omdlévat.

   „Fuj, pane učiteli, on se toho napil, dyť chcípne!“ vříská jedna hystericky. Vysvětluji, že oranžové zavírátko je nejlepší zapíjet hnědooranžovou vodou. Krásně to k sobě ladí.

II

   Mám ve třídě několik zajímavých týpků, kteří jsou úředně chráněni před přívalem učiva. Každý rok pro ně musím připravit extra vzdělávací plány, abychom všichni respektovali jejich různé dysfunkce, a přesto z nich vychovali plnohodnotné jedince.

   Denisa je docela hezká vysoká holka. Chce být manekýnkou. Je však vybavena pomalými duševními procesy. Když nadiktuji třídě nějakou poučku nebo příklad a všichni mají zapsáno, Denisa teprve pomalu otevírá penál a vyndává tužku. Pak dlouho vzpomíná, co jsem to říkal. Na několik slov si vzpomene, dál nic. Jestli jí to zůstane, nestihne žádnou módní přehlídku.

   V jejím individuálním plánu psychologická poradna píše, že diktáty jsou tabu, stejně jako slohové práce a překlad do němčiny nebo naopak. O milostných psaníčkách jsem se zatím nedočetl.

   Jen jednou projevila postřeh a velkou rychlost myšlení. To když jsem vešel do otevřené třídy, v obou rukou sešity, penál v podpaží, v zubech klíče. Vyrovnávám vrávorající hromady sešitů a šlapu ke stolku. Denisa na mě volá líbezným hláskem: „Zapomněl jste zavřít, pane učiteli!“

III

   Mirek je pro změnu malý, obtloustlý a pohodlný. Matka má epilepsii, on trpí jakýmsi nitkovým nádorem mozku, sestra je hloupá, protivná a krade, otec od rodiny v zoufalství utekl. Mirek funguje stejně pomalu jako Denisa, akorát podle psychoporadny má nadprůměrný intelekt. Stále neumí násobilku a když nechce, nedělá nic – tvrdí, že ho bolí hlava.

   Onehdy při desetiminutovce z fyziky jsem obdivně sledoval, jak celou dobu pilně píše, dokonce si vyndal i barvičky. Snad si chce lépe znázornit situaci tělesa v pohybu, naivně si domýšlím.

   Mirek stále něco šrotil a já byl rád, že rozumí dané otázce. Odpoledne při známkování písemek jsem narazil na tu jeho. Kromě otázky už nebylo na papíře nic, co by se týkalo pohybu tělesa. Celý zbytek plochy byl vyplněn velikánským mnohobarevným nápisem

   „NEVIM“.