Té noci
kradls mi slova jazykem z úst
a já v rozpacích
utápěla se poprvé v cizím smutku
Našla jsem Tě
ve svém osamělém souznění.
Tvá náruč se otvírala
svírala pevně
a beznadějně
jako by už ani nebylo co slíbit...
Tvé dlaně hladily
laskaly něžně
a toužebně
jako by už ani nebylo čeho se dotknout...
Tvůj dech
probodl ráno slovy:
"Trápíš mě..."
a od té doby
čas ukazuje budoucnost pozpátku
Vzpomínám
jak nad okny stoupalo uslzené slunce
mezi poli vlnilo se
tak jinak obyčejně
krásně smutné ráno
- snad dopsali jsme svůj nekonečný příběh vzdání.
|