Poutník

            Jedné noci se mi zdál sen. Stal jsem se orlem, který z obrovské výšky shlíží dolů na zem.

         Teplý vzduch  a vítr mě vysokou rychlostí ženou někam na východ, slunce je totiž ještě nízko nad obzorem a já jako bych ho pronásledoval. Pod sebou vidím rozlehlou, zvláštní a krásnou zemi. Je plná lesů, ze kterých  po ránu stoupá pára, luk zaplněných květy, jakoby někdo na zeleném koberci rozsypal krabičku duhových korálků, protékají jí řeky, potoky a potůčky křišťálově čisté, ty ústí do jezer plných ryb a zvířata žijí divoce a volně

         Jen lidi jsem ani s orlíma očima z té výšky neviděl, pouze několik budov pohlcených džunglí nebo ojedinělé zelené mrakodrapy tyčících se nad nezvykle vysokými stromy.

         V dálce už bylo vidět moře kypící životem. Prohánělo se v něm množství ryb, žraloků i delfínů, dokonce jsem  často zahlédl rodinku velryb nadechnout se na hladině.

         A už jsem se blížil k dalšímu kontinentu. I tam se opakovala podobná scéna: úžasný ráj přírody, avšak bez jakékoli známky po živých lidech.

         Najednou jsem přestal být orlem a dostal jsem se do vlčího těla. Slunce už nevycházelo ale zapadalo a kolem mě se ozývaly hlasy dalších vlků. Vysoko nad sebou jsem zaslechl výkřik orla. Toho kterým jsem ještě před chvílí byl. Vypadalo to, že ho vítr nesl takovou rychlostí na východ, že se dostal do opačné části dne.

         Svoje vlčí tělo jsem, na rozdíl od toho předchozího orlího, nedokázal ovládat, a tak jsem se stal jen takovým zvláštním hostem a pozorovatelem. Vlk ještě chvíli poslouchal své příbuzné ze smečky a pak se za nimi vydal na lov. Brzy zavětřil kořist a vydal se po její stopě. Jak se ukázalo, byl to králík, vlk ho po chvíli začal pronásledovat mezi skalami u řeky. Útok však trval krátce, protože se mu králík mezi skalami ztratil. Pak jsem si ale uvědomil, že to nejsou žádné skály, ale rozpadlá, v říčním bahně napůl ztracená lidská obydlí. Znovu a znovu jsem se sám sebe ptal , kam že se poděli všichni lidé, stále jsem však nenacházel odpověď.

         Vlk, ve kterém jsem stále ještě byl, se najednou rozběhl za nějakým cílem, neměla jím být ale kořist. Běžel do lesa po nějaké stezce. I když by ještě neměla být tma, tak pod hustými korunami stromů už nebylo vidět. Jak se ukázalo, neběžel přímo do lesa, nebo ten les nebyl zas tak hluboký a rozlehl, jak se mi zdálo, protože po nějaké chvíli les začal znovu řídnout. Nakonec se les změnil v louku, nebo spíš pláň hustě zarostlou travinami a nějakými těmi osamocenými keři až k nedalekému obzoru, který jasně zářil. To ve mně probudilo novou naději, že bych nějaké lidi mohl přece jen najít. Vlk mě zavedl až ke konci travnaté pláně na němž byl sráz do údolí. A jakého údolí! Obrovské, že jeho protější hrana byla sotva znatelným proužkem na obzoru. Jeho středem se táhl dlouhý úzký proužek nějaké řeky, jejíž skutečné rozměry se však daly jen hádat. A kolem ní! Ode hvězd  ke hvězdám tam startovala zvláštní vesmírná plavidla. Víc jich však odlétalo, než zůstávalo na planetě. A mezi těmi futuristickými raketoplány proudilo relativně malé množství lidí. Byl jsem opravdu vděčný pravému majiteli toho vlčího těla, který zřejmě vycítil moji sžíravou otázku a zavedl mě až sem.

         Náhle jsem už nebyl ani ve vlčím těle, ale ani v jakémkoli jiném.Byl jsem prostě duší, duchem neomezeným časem ani prostorem. Byl jsem však zvědavý kam všechny ty lodě odlétají, a tak jsem se stal jedenáctým nepozorovaným členem desetičlenné posádky jedné takové lodi. Lidé uvnitř „našeho“ raketoplánu si nasadili nějaké jemné masky, což  jak jsem později pochopil, byly dýchací přístroje, protože se kabina začala plnit nějakou zvláštní hustou bezbarvou kapalinou. Hned, jak se jí místnost naplnila, odstartovali jme neuvěřitelnou rychlostí do vesmíru.

         V mžiku jsme byli ve vesmírném prostoru, ale pohledu na modrou planetu jsem si vůbec neužil, protože jsme se šílenou rychlostí řítili k nějaké lehce zářivé tečce, která se však rychle zvětšovala, až se z ní vyklubala vskutku obrovská mezihvězdná loď. Byla celá zrcadlově lesklá měla tvar koule a velikost větší planetky nebo maličkého měsíce. Celá míně rotovala, aby tak zvýšila svou jistě slabou, přesto nade vší pochybnost existující gravitaci. O té jsem se přesvědčil hned, když posádka celkem rychle zpomalila až nakonec úplně zastavila. Mateřská loď nás totiž, dalo by se říct volným pádem, jemně přitahovala ke svému povrchu Nebyli jsme však jediní, kdo se k ní blížili. Popravdě řečeno, podobných raketoplánů bylo kolem tolik, že mi to velmi věrně připomínalo včelí úl těsně před rojením. Když už jsme  se těsně přiblížili k povrchu lodi a já začínal mít obavu, že se raketoplán srazí s povrchem lodi (zvláštní, jak se začnete v takové situaci zajímat o bezpečí druhých, i když už se vás jaksi biologická smrt netýká…), tak se najednou těsně před námi otevřela vrata do hangáru. Ten tvořil celou jednu vrstvu vnitřku mateřské lodi a já se dohadoval, že celý vnější povrch je vlastně důmyslnou sítí podobných vrat kterými jsme do tohoto hangáru vletěli. Jemně jsme dosedli na povrch  „pod“ námi. Z kabiny se zase rychle odčerpala ta zvláštní kapalina. A to tak dokonale, že jsem měl pocit, že tam nikdy nebyla. Hned nato si deset lidí uvnitř obléklo jakési lehké skafandry, nejspíš ze stejného materiálu jako byly masky, které si také ještě ponechali. Na hlavu si nasadili ještě nějakou helmu z jiného, čirého, pevného materiálu. Takto vstoupili všichni najednou do velké přetlakové komory ukryté pod poklopem v podlaze. Když se odčerpal všechen vzduch, část šikmé stěny před námi se rychle a zcela nehlučně otevřela (no, vlastně to bylo logické, uvážíme-li, že v hangáru nebyl vzduch). Na malou chvíli jsem pocítil závrať, nebo bych jí určitě velmi silně pocítil, kdybych měl nějaké tělo, protože „podlaha“ před námi se v každém směru mírně svažovala a „strop“ nad námi, se jí ani v obzoru nikde nedotýkal – vypadalo to jako dokonale živý obraz středověké představy světa. Kolem nás byly řídce, ale téměř doslova donekonečna, podobné raketoplány. A další a další stále přistávaly. Kousek před námi byl jakýsi rozměrný výtah, určitě další přetlaková komora. Uvnitř něj bylo na jednoduché otočné ose deset jakýchsi sedadel jejichž pevnou součástí byla pouta na nohy, které si také těch deset lidí připoutalo. Všichni se najednou otočili hlavou „dolů“, já se jim okamžitě přizpůsobil (jedna z výhod toho být duchem) a chvíli čekal co se bude dít dál. Říkám chvíli, byl ale jen zlomek sekundy, ve kterém jsme pak sjeli/vyjeli dolů/nahoru. Byl to hodně schizofrenní pocit, protože se úplně opačně změnil směr gravitace.

         Za přechodovou komorou nás uvítala horečná činnost bezpočtu lidí. Po nějaké chvíli v ní však ustali a já se šel instinktivně podívat k obrazovce, která nahrazovala okno. Kdybych měl tělo, zatajil bych dech, protože tahle galaktická superloď se teď hnala vesmírem snad rychlostí světla. Nemohl jsem se toho pohledu nabažit, ale brzy se obraz úplně ztratil a já si uvědomil, že loď nejspíš ještě zrychlila! Když jsem se tedy otočil, lidé už zase pilně pracovali ale znovu jen chvíli. Pak se kamsi rozcházeli. A já jsem pochopil, že už jsou na takový pohled zvyklí, že už někdy velmi dávno se z nich stali vesmírní poutníci… 

POZN. : Dejte mi vědět jestli z toho chcete seriál; materiál by byl.