|
| |
 |
Pád z mostu sebevrahů.
Autor: Ferapont (Občasný) - publikováno 26.2.2001 (19:51:42), v časopise 28.2.2001
|
|  |
Pád z mostu sebevrahů…
Nebe bylo černé jako kávová sedlina věštící temné příští. Byla noc. Znuděný chladný vítr bez cíle poletoval městem. Prosmýkl se nepoužívanými komíny, zklamaně nakoukl za závěsy manželských ložnic, zastudil v rozporcích opilců a rozverně poplácal stehna děvek zimomřivě přešlapujících v krátkých sukních, aby se nakonec vší silou rozeřval mezi betonovými pilíři mostu rozmarně zavěšeného nad střechy domů přikrčených u dna úzkého údolí.
Petra Krásného to ale nezajímalo. Nedojímaly ho ani zažloutlé zuby nočního osvětlení, co trnová koruna posazené nad horizont města. Už dávno ho opanovala bolestivá prázdnota. Tolik toho chtěl říci, ale nebylo nikoho, kdo by mu dokázal porozumět. Na celém mostě byl sám.
Stál u zábradlí, trochu nahrbený v dlouhém černém kabátu s lahví nedopitého piva v pokleslé ruce. Podíval se dolů. Hlubina bez konce zavířila virblem popravčího bubnu. Vyděšeně se odtáhl.
„Bože, co tady dělám,“ blesklo mu hlavou, „ vždyť nesnáším výšky.“ Křečovitě sevřel okraje zábradlí a vší silou se přinutil zapřít nohu mezi příčky zábradlí.
„Teda, ty vypadáš! Měl by jsi se sebou konečně něco dělat.“ Ozval se zničehonic odnikud dutý hlas. „Trochu cvičit. Občas si zaběhat nebo udělat pár dřepů. Podívej se na sebe! Jsi úplně nemohoucí. Lezeš na ten plot s elegancí revmatické kozy.“. Petr Krásný sebou vyděšeně trhnul. Rozhlédl se kolem sebe, ale jen vítr hnal napříč silnicí včerejší noviny bez ohledu na zákaz předjíždění.
„ Bože můj, začínám mít halucinace“, .
„Buď tak hodný a nerouhej se!“, napomenul ho neznámý hlas.
„Sakra,kdo to tady mluví?“. Petr Krásný se naštval. Nesnášel, když si z něj někdo zkoušel utahovat. Výhrůžně se rozhlédl.
„Nikdo tu není“, ujistil se. Otřel orosené čelo.“Možná to s tím chlastem přece jen přeháním.“
„ Svatá pravda!“, spokojeně souhlasil hlas.“ Nikdo tu není.Jenom já.“
„Kruci..“, včas se zarazil. „Kdo to je -já?“.
„ Jo, chlapče, když to nevíš ty sám, tak to já ti neporadím.“ Petr Krásný chtěl něco peprného odpovědět, ale hlas familierně pokračoval.
„ Poslouchej trumbero! Já je přeci ty, které nejsi ty. A to jsem pochopitelně já, protože jsme tady jenom my dva, já a ty. Když někdo z nás odejde, tak ten co je ty, popřípadě já – záleží na tom, jak se na to díváš, bude on. Vlastně budeme oni, pro ty co neodejdou, ale když tu nikdo není, tak nevím, proč by si s tím oni měli lámat hlavu.…“ Mlel spokojeně hlas.
Petr Krásný se nezmohl na slovo. Štípl se do ruky, aby se ujistil, že to není jen další z jeho nepokojných snů, ale nepomohlo to, a tak začal hledat nějaký reproduktor nebo cokoliv jiného, co by mohlo vysvětlit, odkud přichází ten šťouravý ironií nasáklý hlas. Ale nikde nic, jen láhev se zvětralým pivem se ztrácela v stínu zábradlí. Podíval se na ni. No, to ne…to je příliš velká pitomost i pro jeho básnickou imaginaci, která mu byla dána osudem.
„A proč ne, prosím tě? Proč prosím tě ne?“, hlas se očividně urazil. „ Jsem to já!“.
„Co..? Chceš mi snad namluvit, že tady se mnou mluví moje vlastní láhev od Staropramenu?“. Zhluboka se nadechl a pak tónem jakým umravňujeme malé dětmi řekl: “ Podívej se,byl bych ještě ochoten akceptovat bílé myšky, ovšem tohle je natolik hloupé a z podstaty věci nepravděpodobné, že s tím odmítám ztrácet čas!“
„Proč?“, zeptal se hlas zvědavě.
„ I batole ví, že lahve nemluví! Každý to ví. Proč by mluvily. Nemají ani svůj jazyk!“
„A s kým teda právě teď mluvíš ?“
„Nevím! S nikým! Možná sám se sebou. Má rozdrážděná fantazie umělce mi nabízí nové vjemy!“
Láhev vzdychla.
„Hm, tak jinak.Nikdy tě nenapadlo, že máme taky hrdlo? „
Petr Krásný zaváhal.
„Tak máme, nebo ne?“
„No máte…“, souhlasil básník zblble.
„A hrdlo je co?“ Sama si odpověděla. „Klec k uchovávání slavíka? Ne! Mluvící orgán, moulo!Použij mozek a uznej,že máme čím mluvit! A že se nám obvykle mluvit nechce, to už je jiná.“
„No co,ale stejně se mi to nezdá. Ještě jsem nikdy s žádnou lahví nemluvil. Teda doteď“, připustil Petr Krásný rezignovaně. „A proč vlastně mluvíš? To znamená, že máš i mozek nebo duši? Kam by jsi je dal? Ne! Ale taková blbost musí mít nějaký důvod. Nemůže to být jen tak, jako to všechno ostatní…“
Láhev se neurazila.„ Nikdy jsi neslyšel o převtělovaní? „
„Ale jo“,Petr Krásný mávl rukou. „Jenže pokud vím, tak se lze převtělit do lučního koníka, motýla sedmikrása, v nejhorším případě do moučného červa , když to člověk v životě hodně zkopal, ale do lahve od piva? Potažmo plný?“
„To víš, postmoderna…“, smutně pokrčila rameny Láhev.
„Aha“.
Rozpačitě se odmlčeli. Okolo rychle přejelo osamělé auto s dvojicí milenců příliš unavených pro milování.
„Hele, nevadilo by ti…“, Petr Krásný nevěděl, jak to říct,“ kdybych se napil? Nějak mně z toho všeho vyschlo“.
„Ale jasně! Nemusel jsi se ani ptát. Jsem tu od toho.“
Petr Krásný se hltavě napil. Pivo mu dodalo klid a sebejistotu. „Ty..a můžu se tě teda zeptat, když už se vlastně známe…“.Otřel si pusu.“ Čím jsi vlastně byla nebo byl v minulém životě?“.
„Básníkem“, řekla Láhev kysele.
„Fakt?“. Údiv Petra Krásného byl nelíčený. Doposud měl jiné představy o osudech básníků.
„A co jsi provedl? Že ses tak pitomě převtělila?“
„ Nic.“
„ Nekecej. Zabil jsi někoho? Okradl jsi chudou stařenku? Nebo alespoň opustil těhotnou milenku?“, nadchnul se romanticky.
„ Kristepane, to ne!“, neudržela se Láhev.
“Ty jsi ale kus vola. Odkud máš tyhle romantické pitomosti? Z Večerů pod lampou?“
Petr Krásný upadl do rozpaků.“Já jen…“, omluvně začal.
Láhev se ale rozhodla změnit téma. „Víš co, mně radši vynecháme. Existenciální rozměr bytí v mém případě je poměrně jasně vymezen, ale co tady pohledáváš ty!?“
Petr Krásný se začervenal.„ Já…jen se tak procházím, hledám inspiraci…“
„Na mostě,ve dvě v noci,
v lahvi piva tajemství skrývá“, ironicky zadeklamovala láhev.
.No a co, jsem básník!“, urazil se Petr Krásný.
„Že zrovna mně si vždycky musí koupit takové eso“, politovala se Láhev.
„Vsadil bych se o dvojitý výplach louhem sodným, že tě nechala nějaká Mařenka.A ty si teď… v srdci temný vzdor…pěstuješ utrpení na tomhle studeném mostě.“
„To se teda pěkně pleteš. Vypadám snad jako ubožák, co si neumí sehnat ženskou? Pch, pro jedno kvítí…“. Petr Krásný se rozčepýřil.
„A aby jsi věděl, jmenovala se Lenka a opustil jsem ji, protože nebyla jako já! Ona nedokázala věci vidět v jejich rozmařilé mnohomluvné kráse všednosti, nehmotné bolestnosti a pochopit tajemství toho, komu bylo sudičkami nad kočárkem vyřčeno, že ve věčné samotě bude se potýkat, nepochopen, s neskončeností oblohy a prázdnotou těch druhých….“.
„To jsi ji doufám, ale nevykládal?“
Petr Krásný znejistěl.“No… jenom párkrát.“
„Hm…A koho si našla?“
„Nějakého ekonoma. Nezajímavý typ, nechápu co na něm vidí…“.Láhev se ušklíbla. Petr Krásný si ale ničeho nevšiml.Chtěl, musel to ze sebe konečně dostat.
„Pochop,strašně trpím, ale ne proto, že mně opustila. Ona je jen jednou z mnoha, ale já jsem díky ní pochopil, že budu už navždy sám a nepochopen kráčet životem. Ženských můžu mít kolik budu chtít..“ zalhal.“ Ale já pohrdám jen pouhým spojením těla. Jde mi o duši!“
Láhev se podívala na své hladké nahnědlé tělo.Tělo bez rukou, beze všeho…
“A tenhle trotl má všechno, co potřebuje…“, zabručela si pro sebe nenávistně.
„No, nechme toho. S ženskýma ti nepomůžu. A co poezie? Vydal jsi už něco?“.
„Samozřejmě, všechno hážu na Internet.“
„A …?“.
„ Vždycky mně pochválí. Že je to takový citlivý a prožitý.“ Nedokázal zakrýt pýchu.
„Dost toho od sebe čekám. Vím, že mám talent od Boha, a tak ho nehodlám promrhat. Zrovna začínám svou devátou básnickou sbírku, bude se jmenovat ‚ Jablko v klíně padlé ženy‘ . Chápeš ten fór? Jako že padanče…“
Láhev se raději přeslechla.
„A pomáhá to?“.
„Cože?!“, Petra Krásný nerozuměl.
„ No, ptám se jestli ti poezie pomáhá na tu tvoji nemoc?“
Petr Krásný měl pocit, že se přeslechl.“Já ti nerozumím.Jsem úplně v pořádku“, pokrčil bezradně rameny. Ale Láhev se nedala odbýt.
„Víš, je to náhoda k neuvěření, ale myslím, že si mně koupil před časem jeden student VŠE…Teda já viděl věci“, zapýřila se Láhev. „ No, ale o to teď nejde. Ten ekonom měl jednu kamarádku, občas se spolu i učili a ta vyprávěla o jednom svém příteli, že s tím měl strašné problémy. Úplně stejné jako Miloš Hrma. Toho znáš ne? Hrál ho Václav Neckář. Tak se chci ujistit jestli náhodou… „
Petr Krásný zkameněl.
Láhev napadlo, že možná přeci jen přestřelila.
“Hele, ale tak si z toho nic nedělej. Já toho viděl a nejsi v tom sám“, zkusila to neobratně zamluvit.
„Tak ty si myslíš, že já…“, Petr Krásný se užasle podíval na svůj poklopec.
„Ty…ty odporná svině!“, najednou hystericky zařval. Chytl zuřivě Láhev pod krkem, až na zem vystříkly zbytky zvětralého piva. „ Zmetku odporný, já se ti tady svěřuji, ukazuji ti nitro, mluvím se zkurvenou pitomou pivní lahví jako rovný s rovným, jako básník s básníkem a ty se mi posmíváš?! Ale co ty, jakej ty jsi frajer? Co uděláš, když tě hodím přes zábradlí? Do čeho se převtělíš teď? Do špendlíku, hajzle?“, natáhl ruku nad černou hlubinu.
Láhev se nedokázala ovládnout a hlasitě se rozesmála. „ Jsi vážně formát. Přišel jsi teoretizovat o smrti hodné básníka a nakonec úkladně zavraždíš svoje pivo!“, škodolibě se rozesmála.
“ No, ale aspoň v něčem jsi normální.“Petr Krásný vystřízlivěl. Ruka mu provinile poklesla:
“ Omlouvám se.Nevím, co to do mě vjelo“
Rozpaky z vysloveného se mezi nimi rozlily jako tající polárkový sníh.
Láhev se ozvala první..„Promiň. Kecal jsem. Před tebou si mě koupil jeden zedník a hnil jsem pak zaprášený půl roku v šatně za skříňkou.“ Otřásla se hnusem.
Petr Krásný stál zlomeně a v očích se mu zaleskla slza, ale možná to byl jen odlesk jitřenky nedospanými básníky opěvované nad obzorem.
„ Jenže ty máš pravdu! Stojím za hovno. Úplně!“, politoval se.“ Ani nejsem Krásný … je to jen pseudonym….“.
„Nic si z toho nedělej…“
„Ale s tamtím fakt nemám problémy!“, skočil ji do řeči.
Ale Láhev se nedala.„Poslouchej! Víš, proč jsem se převtělil v láhev?“. Petr Krásný zpozorněl.
„ Kvůli jednomu jedinému pitomému verši .On..“, dramaticky se odmlčela.“… má hrozně náročný vkus, a tak...“
Matné příšeří výbojek zničehonic prořízl komisní hlas.“ Co to tam vyvádíš? Mazej od toho zábradlí! Hned!“. Petr Krásný se poděšeně otočil.A v tu chvíli se to stalo. Stačila trocha nepozornosti, jen malá část v nekonečno zakleté vteřiny v níž Petr Krásný, krásný s vlajícími vlasy poety, s lehkostí stařecké ruky,která v tlačenici náhodně spočinula na dívčím ňadru, zavadil dnem Lahve o studený kov zábradlí. Jak málo stačí v lidském životě, aby se vše rázem změnilo! Je snad třeba více pro osud pivní láhve?
Nočním chladem zkřehlé prsty se vší silou snažily zadržet klouzající tělo Láhve, ale marně…Láhev se zachvěla a s pomalým chvěním raketoplánu právě startujícího k nebesům se začala propadat do nekonečné konečnosti propasti. Už, už mizela ve tmě, když vší silou na rozloučenou vykřikla :“ ten prokletý verš začínal…‘Ve svitu šerosvitné luny‘..“
Ale slyšel ji Petr Krásný? Láhev nevěděla. Právě začala svůj poslední pád.
Ne! Nebála se! Snad cítila i úlevu, že odchází ze života. Z života plného cizích úst úporně sajících do dna. S nesnesitelnou lehkostí letěla tmou kolem studených komínů a lůžek zavlhlých touhou a lhostejností. Letěla vstříc svému osudu v němž vybuchne jako supernova v tisíc střepů….
Probuzený vítr se opíral do zad Petra Krásného, který smutně odcházel pryč. Za jeho zády v šeru svítání mizela zadní světla policejního vozu. Napadlo ho, že až bude slavný, mohli by o něm natočit film. Končil by záběrem,jak sám s vlajícím černým kabátem odchází do krvavého zimního svítání.
Cítil se tak sám. Bolela ho hlava. Byl šťasten. Cítil inspiraci. Cítil, že někde v jeho čerstvě rodícím se stínu přichází nová báseň. První verš se mu už tlačil na jazyk….
“ Ve svitu šerosvitné luny, v Lahvi nespatřeně větrá život plný…“
Tak nějak začne. To bude bomba.
|
|
|
