Na bílé stěně černý bod

jak ve tmě hořící plá knot,

mezi světočáry smíchu padá slza,

když jedna nota v symfonii vrzá.

Chce žít mezi nimi nebo pryč,

neví jak a nemá ten správný klíč,

co by za to dala, nepoznána mezi nimi,

mohla-li by krásy klíny valit s ostatními.

Nota d o půl měla vyrůst víc.

Není horší, je stejně krásná, sic

v jiné době, v jiném listě snad,

měla by s ní hudba na tisíckráte vetší řád.