|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
K R O K Y M I M O
Jo, bylo to někdy v polovině listopadu, když se už počasí začínalo kazit, obloha byla věčně zatažená a smutná a slunce jste nezahlédli třeba celý týden. Vítr se sice postupně uklidňoval, nebyl to již ten starý nervák, co v začátku podzimu rval listí ze stromů, rozhazoval ho po celé zemi a utápěl ji v závějích, teď přišel jeho bratříček, kliďas, s mrazivě ledovým dechem, nikdy se nerozčiloval, jen o sobě dával nenápadně vědět, jen tak jemně, pro výstrahu, abyste nezapomněli, že je pořád kolem vás. On vám nečechral vlasy, nevháněl prach do očí, on přinášel jen smrt. Deště již také postupně mizely, celodenní slejváky se objevovaly jen zřídka, většinou bylo zataženo, ale nepršelo, a když, tak se to již začínalo podobat maličkým vločkám. Jo, přesně to bylo ve vzduchu. Stačilo se nadechnout a přes frňák vás praštila vůně sněhu. Nebylo to nic příjemného. Zlověstná předzvěst přicházející zimy. Všude jste se sice ještě pachtili v bahně a mokli v podvečerních dešťových přeháňkách a rána se vám ztrácela před očima v husté mlze, ale ve vzduchu byl již cítit sníh. Schovával se tam nahoře hluboko uvnitř v šedivých mracích a nemělo tomu být dlouho až se začne spouštět z oblohy a zem pod sebou promění v oslnivě lesklé bílé pláně.
Jednoho takového podvečera jsem seděl v autobuse a díval se z okna na krajinu kolem. Jeli jsme po malé zapadlé silničce, z obou stran pevně sevřené zpustlými loukami, které se táhly na kilometry daleko a to místo, kde najednou narážely na vysokou hradbu lesů, to se ztrácelo v nejasně rozmazané mlze. Ve vysoké, léta nesekané trávě, se utápěly opuštěné továrny a polorozpadlé statky, zapomenuté a nechtěné, kraj duchů, tak jsem tomu říkal, protože tu už nežil vůbec nikd o, všichni postupně odešli, mezi popraskanými zdmi se proháněly krysy, na opadaných ovocných stromech, mezi nesklizenými shnilými plody, seděly vrány a nad nimi se proháněly vypasené temné mraky a vypadalo to, že začne brzy sněžit. Stmívalo se, kraj se halil do dlouhých a děsivých stínů. Díval jsem se z okna, postupně se mi zavíraly oči a já věděl, že za chvilku začnu klimbat. Tady uvnitř v autobuse bylo teplo a bezpečno, motor monotónně vrčel, zpíval mi svou ukolébavku.
Pravděpodobně bych brzy usnul, kdyby nebylo všechno jinak. Kdyby najednou nezačal autobus zpomalovat a posléze nezastavil u jedné prapodivné zastávky, o které jsem si myslel, že je již dávno zrušená. Rozmrzele jsem otevřel oči a díval se, co se bude dít. Otevřely se dveř e. Dovnitř ihned surově vtrhnul ledový vítr a drkotavě rozklepal celé osazenstvo autobusu. Pán s knírkem vyplivl nějakou nadávku. Žena s kočkou sedící za mnou pohladila zvíře po hřbetě. Kočka se probudila a zamňoukala. Vypadalo to, jako když jsou domluvené. Chlápek s plnovousem si odkašlal. Ten třetí, bez vousů, mlčel.
Dveře byly stále otevřeny, dovnitř proudila zima, usazovala se na sedadlech, na našich klínech a šibalsky nám našeptávala, že s námi pojede až na konečnou.
Pořád se nic nedělo. Už jsem si myslel, že se řidič vážně spletl. Ta zastávka přece musela být zrušená. V kraji duchů - k čemu by tu byla ? Ale ne, všechno bylo zase jinak. Najednou se autobus mírně pohnul, trošičku se rozkymácel. Dovnitř nastoupil nějaký chlap. Vlezl sem předními dveřmi přímo u řidiče. Pořádně jsem se na něj podíval. Skoro jsem zapomněl dýchat. Ježíši, napadlo mě. Panebože, co se to děje ? říkal jsem si, co to má být ? Ten chlap byl děsivý. Znovu mnou roztřásla zima. Musel měřit snad dva metry a široký, široký byl jako alm ara. Na nohou měl těžké pracovní boty, pravděpodobně černé, nedalo se to však říci s jistotou, jelikož je téměř celé zakrývala tlustá vrstva napůl uschlého bahna. Přes ně visely volné pytlové kalhoty neurčité barvy, nejméně o dvě čísla větší. Ten široký chlápek se v nich téměř ztrácel. Oblečen byl do dlouhého tlustého kabátu. Na hlavě měl tmavý ošoupaný klobouk. Do obličeje mu moc vidět nebylo, okraj klobouku mu vrhal do tváře dlouhý stín, ale to mi moc nevadilo. Možná to tak bylo lepší. Co na tom však bylo nejdivnější je ta krev. Ano, krev. Ten chlap byl celý zamazaný od krve. Měl ji na kalhotách, na kabátu a i na rukou. Malé i větší kapky, obrovské zaschlé skvrny a také dlouhé rozmazané čáry. Už na první pohled by vám bylo jasné, že ta krev není jeho. Sakra, říkal jsem si, sakra, sakra, sakra, co to má jako bejt ?
Otevřenými dveřmi dovnitř stále proudil mrazivě ledový vzduch. Přestali jsme to ale všichni vnímat. Ten chlápek by přehrál i antarktickou zimu. Nehnutě jsme na něj zírali.
On mezitím hrábnul do kap sy a vytáhl hrst drobných. Položil je do plechové mističky a čekal až dostane od řidiče lístek. Řidič se k tomu zrovna neměl. Čučel na něj s otevřenými ústy jako my a ani nedutal. Možná začínal litovat toho, že tu vůbec zastavoval. Teď se s tím ale už nedalo nic dělat. Ten chlap byl uvnitř a nevypadal na to, že by se nechal jen tak vyhodit.
" Vy jste teda ale zaneřáděnej, to vám řeknu," hlesl nervózně řidič a ze své kožené brašny vyhrabal lístek.
"Jedu z jatek," zachraptěl muž, vzal si tiket a posadil se na nejbližší sedadlo. Kočka hlasitě zamňoukala.
"Hmmmm," řekl řidič. Vzal si drobné, zavřel dveře a pokračovali jsme v jízdě.
Netrvalo to ani deset minut když tu se najednou chlap zvedl.
"Zastavte mi tu u kraje," nakázal řidiči. Ten ihned poslechl. Zatočil k okraji silnice, zabrzdil a otevřel dveře. Opět ten starý známý mrazivý závan. Muž bez jediného zaváhání seskočil po schodech ven a zmizel ve tmě.
Řidič rychle zavřel dveře. Pokračovali jsme v jízdě. Tuto zvláštní příhodu jsem již pokládal za uzavřenou, kdyby se najednou z ničeho nic neozval ten chlápek s plnovousem.
Zvedl se ze svého zadního sedadla a zavolal směrem k řidiči : "Hej, zastavte."
"Proč ?"
"Tak zastavte přece."
"Nejsem žádný taxi."
"Je to důležité."
"Sakra," zanadával řidič a zajel opět ke kraji silnice. "Tak co je ?!" otočil se nevrle k chlápkovi s plnovousem.
"Ten chlap co teď vystoupil..."
"Co je s ním ?"
"Byl nějakej divnej."
"Neblázněte, to víme taky," vložil se do toho ten s knírkem.
"Jo," souhlasil řidič.
"Vy mi nerozumíte. On nám lhal. Tady v životě žádná jatka nebyla."
"Hmmmm, aha," řekl řidič, "vy myslíte na tu krev."
"Ano... vy snad ne ?"
"Mě přišlo divný, jak byl velikej. V životě jsem nikoho většího neviděl."
"A na tu krev neříkáte nic ?"
"Asi se někde pořezal."
"Nevypadal zrovna z raněně," přidala se do toho žena s kočkou. Kočka zamňoukala.
Pak bylo ticho.
"Jo aha, vy myslíte, že ta krev nebyla jeho ?.... hmmmm .... to je vážně divný," řekl řidič.
"Ten chlap byl DIVNEJ," pronesl muž s knírkem.
Já a ten třetí, bez vousů, jsme mlčeli . Nebylo co dodávat.
"Kde by se tu vzala jatka. Vždyť je to tu všechno opuštěný. Jenom samý rozvaliny, zřícený stropy a vymlácený okna. Statky a i továrny, to všechno je prázdný už léta," řekl chlápek s plnovousem.
Řidič vypnul motor. Rozhostilo se ticho, syrové nepříjemné ticho, které se tlačilo do uší. Venku už byla téměř tma. V dáli se na obzoru rýsoval obrys lesů. Mlčeli jsme.
"Co teď budeme dělat ?" zeptal se řidič.
"Měli bychom to asi ohlásit. Podezření, že byl spáchán zločin."
"Než dojedeme k nejbližší policejní stanici, bude ten lotr dávno v trapu," řekl unaveně knírač.
"Máte tedy snad nějaký plán ?"
Knírač se otočil na mě, což nevěstilo nic dobrého. "Tady mladej," promluvil, "by mohl vylézt ven a pokusit se ho vystopovat. My bychom zatím počkali v autobuse a jistili ho. Až by toho grázla objevil, vrátil by se zpět, nahlásil jeho pozici a pak bychom dojeli pro pomoc."
"Tak to teda ne," ohradil jsem se, "ven do tý zimy nejdu."
"Půjčím ti rukavice," úlisně se usmál bezvousáč.
"Na to kašlu," trucoval jsem.
"Snad se nebojíš ?" zasmál se povzbudivě knírač.
"Tak ho běžte hledat sám," navrhnul jsem mu.
Na to neřekl nic. Venku byla opravdu zima.
"Nejlepší bude, když pojedeme na policii a tam vše ohlásíme," řekla žena s kočkou. Kočka zamňoukala. "Beztak už ten chlap bude pryč. Kde by ho kdo hledal."
"Máte pravdu," souhlasil řidič. Rychle nastartoval a pokračovali jsme v cestě.
"Ví vůbec někdo, jak vypadal ?" zeptal se knírač po chvíli.
"Měl přece klobouk," řekl bezvousáč. "Nebylo nic vidět."
Já uraženě mlčel.
" To je fakt," přikývl řidič.
"Co tedy řekneme na policii ? Budou na nás koukat jak na cvoky. Já bych ho teda popsat nedokázal."
"Já taky ne."
"To je fakt," řekl řidič.
"A těch zatracenejch výslechů, co nás čeká," řekl plnovous.
"Třeba ten chlap jel vážně z jatek," řekl žena s kočkou. Kočka zamňoukala.
Přemýšleli jsme.
"Myslím, že jsme byli zbytečně hysteričtí," usmál se řidič. "Vždyť se vlastně nic nestalo. Nastoupil pasažér, řádně zaplatil, využil naše služby a spokojeně opět vystoupil. Zákon překročen nebyl. Nevidím tudíž žádný důvod vychylovat vůz z obvyklé trasy a zdržovat se návštěvou na policii."
"To jste řekl moc pěkně," pochválila ho žena. Kočka mlčela. Opět usnula.
"Má pravdu," souhlasil plnovous.
"To teda jo," řekl knírač.
Ten třetí, bez vousů, mlče l. Já taky.
Opřel jsem se o okno a unaveně se díval ven. Nastala již tma. Začínalo mi být opět příjemně teplo. Motor monotón ně vrčel a mě se postupně zavíraly oči. V celém autobuse se opět rozhostilo ticho. Tam kdesi v dáli matně zářily tisíce světel velkoměsta. Z temných hustých mraků se začínal spouštět první letošní sníh… bílý a hladký jako samet…
|
|
|