|
|
|
| |
Zapadá slunce,
rudne s obzorem,
mizí v dáli na mořem,
tou modrou plání života.
Zde nevládne žádná porota
a nic nepůsobí klamem.
Ve vzduchu se vznáší
vůně soli.
Bílí racci po obloze krouží
svobodní a krásní.
Ve slunci odrážejí se ryzí.
Vlny k břehu přicházejí a mizí,
bez rozloučení,
jako lidé v čase,
jako všechno u ďase.
Moře šumí tiše
jako vždy,
houpá se sem a tam,
není to žádný klam,
je jako to houpací křeslo,
ve kterém jsi sedávala
a mě líbala.
Vidíš, až sem nás to doneslo.
Nad ním ty skály.
Strážci věků.
Kolik tudy asi prošlo reků,
když kruté větry vály?
Jsou tiché a strmé,
ztrácejí se v mracích,
už léta dřímají tady.
Aty zelené sady
úrodné ač vyschlé,
láskou opěvované,
byly tu už v době nepsané.
Jako to moře, země a nebe,
prostě vše jenž bylo, je a bude.
Však kdo ví jednou ... A potom?
Prosím,
ať nebe časem nezrudne popelem,
né v čele s nějakým oslem,
který by si všechno podřídil.
Svět by ho netížil.
Věř, cestu bych mu zkřížil.
Dej, aby to vše nebylo na heslo,
ať by nás to až tam nedoneslo.
|
|
|