|
|
|
<zpátky |
Deník Jasona McCoala - 5.2 - 12.2 2001 z kolekce Deník Autor: McCoal () - publikováno 21.2.2001 (20:36:31), v časopise 23.2.2001
|
| |
|
5. 2. - 11. 2. 2001
Pondělí 5. 2. 2001
Už si zase začínám připadat jako nějaký pracující, protože opět musím ráno vstávat. Navíc cesta do nemocnice neslibuje příliš vesele strávený den. Celý víkend jsem v sobě živil naději, že na oddělení nebudou mít místo a celá operace se odloží na neurčito. Ukázalo se, že v určitých situacích umím být dost sugestivní, protože jsem se poměrně dobře přesvědčil. Když plukovník v bílém plášti pokýval hlavou se slovy: "Tak tu můžete zůstat," byl jsem v rozpacích. Mimo jiné proto, že jsem si na nohu nenakreslil plánek, tak jak jsem si původně umiňoval.
Toho jsem litoval celou cestu do přijímací kanceláře, kde jsem musel nahlásit jméno a adresu někoho příbuzného, výměnou za formulář plný kolonek, z nichž mě zaujaly dvě. První byla kolonka hodnost a obsahovala pohrdlivou zkratku civil. Druhé políčko formuláře, o kterém se chci zmínit, mělo označení primární příčina smrti.
Asi jsem si přeci jen měl tu mapku na nohu nakreslit.
Na oddělení mě přijali vlídně a dali mi napít čaje. Rázem jsem se ocitl ve světě, kde se čas vleče tempem hlemýždě a když si myslíte, že jste tu týden, pohled na hodinky vám hlásí, že uběhly dvě hodiny. Společnost mi dělali dva další pacienti, kteří společně nadávali na místní stravu. Na obhajobu kuchaře však musím říct, že oběd nebyl o nic horší než ve Škodě Gastro, která mě živila dva roky.
Můj soused z vedlejší postele byl velmi svérázný muž, jehož nejužívanějším výrazem bylo: "Ty vole." Nejčastější větou pak: "Ty vole, to byl blaf."
Přesto, když mi večer přinesli večeři, a jemu ne, zdálo se mi, že mi ji trochu závidí.
Vyvrcholením dne však byla vizita lékaře (nevím, jakou měl hodnost), který si se zájmem prohlédl moji nohu a řekl památnou větu: "Jestli dovolíte, udělám si tu značku, abych zítra věděl, o co jde."
Pochopitelně jsem dovolil a s uspokojením jsem sledoval, jak mi propiskou kreslí na nohu šipky. S vědomím, že se mi nemůže nic stát, jsem spokojeně usnul.
Úterý 6. 7. 2001
To není ráno, to je hrůza. Takhle nějak musí vypadat peklo. V pokoji je tma jak v pytli a cizí ženská, která mě budí, mi cpe teploměr. Malátně si ho vsunuji pod levou paži a snažím se zjistit, kolik je hodin. Kdybych ale věděl, kolik je, raději bych to nikdy nechtěl vědět. Hodinky ukazují půl páté. Tak brzo jsem vstával naposledy, když jsem před mnoha lety dělal v Trmické teplárně.
Horečku nemám, ale pochválen nejsem. Navíc každých dvacet minut někdo přijde a něco chce. Buď vytřít podlahu nebo se zeptat na kvalitu mé včerejší stolice. Konečně se zdá, že bude chvilku klid, a tak se snažím znovu usnout. V tom přichází sestra a dává mi injekci. Ani se neptejte kam.
Je mi jasné, že ze spánku už nic nebude, a tak vstávám, abych se umyl. Ale hrůza!!! Během ranní hygieny si všímám, že jsem si včera neopatrně smyl z nohy orientační značku. Jsem zdrcen a nevidím pro sebe žádnou naději.
Další sestra přišla a požádala mě, abych jí ukázal svou zdravou nohu. Tím mě trochu mate, protože až dosud chtěli všichni vidět jen tu nemocnou. Pak mě ale napadá, že chce asi zkontrolovat, jestli si meju nohy, a proto jí vyhovuji. Ona nezaváhá a zavazuje ji až ke kolenu. Sice se snažím namítat, že snad není nutné plýtvat obinadlem na zdravé končetiny, ale nikdo mě neposlouchá.
Kolem osmé přichází další lékař a chce znovu vidět moji nohu. Moje otázka, jestli tu zdravou nebo nemocnou, ho uvádí do rozpaků. Pochopitelně chce vidět nemocnou. Chvíli pokyvuje hlavou, pak bere tužku a se slovy: "Udělám tu terčík, aby kolega na sále věděl, kde má říznout," mi čmárá na nohu kolečko. Situace je tedy zachráněna a nezbývá než čekat, až přijdu na řadu. Snídani jsem nedostal, ale zvlášť mi to nevadí, protože stejně nejsem zvyklý snídat takhle brzo. Ovšem hrneček na mém stolku je otočený dnem vzhůru a dává tušit, že půjde o čekání nejen hladové, ale i žíznivé. Ach jo.
Dopoledne si krátím čas čtením, ale jak minuty ubíhají, nemohu se nějak soustředit. Kolem jedenácté odvážejí mého souseda. "Ty vole, to je dost," ohodnotí svou situaci a zmizí za rohem. Znechuceně odkládám knížku. V poledne věnuji nostalgickou vzpomínku obědu, který bych si dal. Chuť na jídlo mě však přejde, když se asi v jednu vrací můj kolega se zbrusu novou kyčlí. Pomalu se probírá z narkózy a není to pěkný pohled. Celý se chvěje, hlasitě křičí a střídavě volá maminku, pána Boha a "Ty vole, to je bolest". Je mi ho líto, a začínám mít pocit, že jsem sem vůbec neměl chodit. Už je ale pozdě, protože ve dvě hodiny mě naloží do postele a vezou spletitými chodbami nemocnice vstříc nevšedním zážitkům.
Na ně si však musím ještě hodinu počkat, protože mě nechávají ležet na chodbě před operačním sálem. Objevuje se tu i lékař ze včerejška a znovu si prohlíží nohu.
"Kdo mi tu do toho čmáral?" rozčiluje se a znovu si kreslí šipky, které tam již včera byly, ale smyl jsem je.
Pak již jde všechno rychle. Dostávám další injekci a konečně mě vezou na sál. Ulehám na operační stůl, ze kterého mi přečuhují nohy, což je zdrojem všeobecného veselí. Posunuji se na správné místo a cítím, jak mi nohu natírají desinfekcí. Zvedají ji výš a výš…
…světla zářivek nad mou hlavou se slévají v jednolitou šmouhu, která kopíruje tvar chodby, po níž mě vezou.
"Ahoj," slyším Růženčin hlas.
"Ty už jsi tu?" divím se a opět sleduji zářivkového hada, který je náhle přerušen futrem dveří. Ta místnost je divná a asi brzo spadne. Hlavně, aby to nespadlo na tu holku. "Růži…, jsi hodná, že jsi přišla…, vezmi si židli… a posaď se…."
"Nepotřebuješ něco?" slyším z dálky a někdo mě bere za ruku. Snažím se tam podívat, ale špatně vidím.
"Proč se neposadíš?" ptám se netrpělivě.
"Přijdu zítra, až ti bude líp."
"Mně je dobře… Sedni si a něco mi povídej."
"Nechám Ti tu…."
…Točí se mi hlava jak po flámu a stěny stále více hrozí zhroucením. Konečně se mi daří zaostřit zrak na stojan s infuzí, která mi proniká do žíly. Konečně jsem si vzpomněl, kde jsem. Snažím se podívat, jestli mi neuřízli nohu, ale zamlžuje se mi zrak a znovu usínám.
Nevím kolik je hodin, protože nedokážu přečíst čísla na hodinkách. V záblesku vědomí vidím, že mám obě nohy…
…Probouzí mě zima, potřeboval bych napít a obléknout se. Ta infúze kape hrozně pomalu. Trvá to ještě dvě hodiny. To už jsem zcela při vědomí, ale stále se mi nedaří zaostřit na delší dobu menší předměty.
"Byla tu moje přítelkyně?" ptám se svých sousedů. "Jasně, něco ti tu nechala a říkala, že zítra zase přijde," ujišťuje mě jeden z pacientů. Koukám na stolek a vidím tam láhev dobré vody. Ta holka je zlatá. Je jen škoda, že tak chvátala pryč. Mohli jsme si chvilku povídat. Deset minut by ji snad nezabilo. Ale to jsou ty dnešní holky, pořád někam spěchají.
Večer, když je klid, vytáčím její číslo, abych jí poděkoval za tu vodu. "Díky za tu vodu," říkám, "ale taky ses mohla zdržet alespoň čtvrt hodinky," hraju si na uraženého.
"Víš, jak dlouho jsem tam byla?" ptá se mě.
"Deset minut," schválně jsem přidal, aby viděla, že mi nevadí, jak rychle zmizela.
"Čtyřicet minut," odpovídá ta dobrá duše. "Celou dobu si spal jako mimino, ale bylo mi tě líto."
Není však důvod, šipky pomohly a řízli mě do správné nohy. Bolí jako čert.
Středa 7. 2. 2001
Tentokrát mě budíček v půl páté nepřekvapil. To ale neznamená, že by mi vadil nějak méně než včera. Během měření teploty jsem se snažil zatlačit nohou o pelest postele a odhadnout, co to udělá, až se na ni postavím. Zdá se, že to půjde.
Jak se později ukázalo, odhadl jsem to dobře. Přestože nemůžu úplně došlápnout, na nohou se udržím. Je na čase myslet na propuštění. Proto, když přišel lékař na vizitu, zaútočil jsem na něj, že bych chtěl jít domů. K mému údivu se vůbec nebránil a poslal mě na převaz, s tím, že v poledne budu propuštěn. Tak hladký průběh jsem opravdu nečekal. Ale mám radost. Rád bych si četl, ale ještě pořád mám problémy zaostřit text. Proto se snažím dospat.
V devět hodin přichází sestra a hrne se ke mně. "Musíte vstát, na vaši postel přijde už někdo jiný a vy počkáte na propuštění venku, tady máte věci, rychle rychle," vychrlí na mě jedním dechem a podává mi mé oblečení. Oblékám se a loučím se se svým sousedem. "Ty vole, ty se máš," mává mi na rozloučenou.
Po perné chvilce se mi daří obout botu na bolavou nohu a už se belhám chodbou pro propouštěcí zprávu. Protože ještě není hotová, vykazují mě na televizi. Zde trávím zbytek dopoledne ve společnosti Antonie Nedošínské a filmu Příklady táhnou. Sice jsem ho viděl již několikrát, ale je to lepší než koukat z okna.
Po dvou a půl hodinách čekání jsem konečně volný a spokojeně opouštím nemocnici.
V novinách, které jsem si koupil ve stánku, píší, že dneska ráno na Kubě propustili Pilipa. V tu chvíli k němu cítím zvláštní náklonnost, způsobenou společným, nebo alespoň podobným osudem. Sice to není tak velká náklonnost, abych mu dal ve volbách hlas, ale příště již na něj nebudu koukat tak nepřátelsky jako dosud.
Čtvrtek 8. 2. 2001
Včera večer jsem se bál, jestli mi nebude chybět, že mi nikdo v půl páté nezměří teplotu. A víte co? Nechybělo. Spal jsem až do devíti jako mimino.
Když jsem se vykutálel z postele, uvědomil jsem si, že musím urychleně začít dělat na korekturách JavaScriptu, nebo bude malér. Neměl jsem z toho moc radost, to je totiž na práci spisovatele ta největší pakárna, protože se musíte s redaktorem handrkovat o slovíčka, a pokud se stane, že člověk vymyslí nějaký pěkný obrat, může vzít jed na to, že redaktor nebude spokojen a škrtne to celé. Naštěstí je Petr Somogyi docela rozumný člověk, takže se s ním dá celkem dobře dohodnout. To ovšem nic nemění na tom, že opravovat korektury mě nebaví. Zejména, když je toho dvě stě padesát stran. Proto když řeknu, že jsem jich dneska udělal padesát stran, musí být každému jasné, že jsem byl velice pracovitý.
Odpoledne jsem byl ve městě zaplatit složenky, a byl jsem z toho smutný celý den. Kromě toho mi večer noha nepěkně natekla.
Honza s Jirkou opět projevili svůj ryzí charakter a po celou dobu, co jsem byl v nemocnici, mi nahrávali mé tři oblíbené pořady. Takže jsem mohl večer strávit v příjemné pohodě.
Pátek 9. 2. 2001
V pátek mi napsal další čtenář. Nemyslím teď tím takového laskavého čtenáře, který si knihu koupil a byl její krásou okouzlen do té míry, že mu to nedalo, aby se se mnou nepodělil o nevšední zážitek, který mu její přečtení přineslo.
Vůbec ne. Tohle byl nějaký zvláštní typ čtenáře, který se celkem jasně vyjádřil, že jsem obyčejný patlal, který nedokáže napsat srozumitelnou větu tak, aby ji každý pochopil. A navíc jsem ještě prolhaný, protože v úvodu knihy píšu, že je kniha určena začátečníkům, a to teda není, protože on to nepochopil.
Chvilku jsem o tom přemýšlel a musím se přiznat, bylo mi to líto. Kdyby napsal, že je ta knížka blbá, tak bych to snesl, ale že není pro začátečníky? To se mi nezdá.
Nicméně v dalším odstavci toho dopisu čtenář znovu zdůraznil, že všechno je moje chyba a on teď kvůli mně vypadá, jako by byl málo inteligentní nebo nějak nechápavý, což je pochopitelně vyloučeno, protože přes výpočetní techniku je odborník.
Jako jednoznačný důkaz svého tvrzení uvedl skutečnost, že se již asi deset let zabývá prodejem a servisem počítačů. A to, jak jistě sami uznáte, nemůže dělat žádný blbec.
Uznal jsem to nakonec i já a po zbytek dne jsem se styděl. Náladu mi nespravil ani fakt, že se mi podařilo opravit dalších sto stran korektur.
Víkend 10.2 - 11.2. 2001
V sobotu jsem konečně dodělal korektury JavaScriptu. Protože už s tím otravuji třetí den, je vám doufám jasné, jak nepříjemná je to práce. A to nemluvím o tom, že jsem šéfredaktorovi Škárkovi slíbil do pondělka dodat obsah nové knihy o hledání na Internetu. A vytváření obsahů nemám rád ještě o něco víc než dělání korektur. Proto není divu, že jsem to vytrvale odkládal celých čtrnáct dní. A přiznám se hned, odložil jsem to i v sobotu. Pokud si ale někdo myslí, že jsem z toho měl špatné svědomí, tak to jsem tedy neměl a docela v klidu jsem se večer díval na Šimka s Bubílkovou a bavil jsem se jako obvykle.
V neděli bylo krásné slunečné počasí a my jsme s Růženkou jeli odpoledne do Černic na návštěvu k Bartičkovům. Konečně jsem jim vrátil tašku, kterou jsem si od nich před Vánoci půjčil na stěhování baterky do auta.
Protože bylo opravdu krásně, Ester vzala malého Vojtu a šli jsme se projít po Černicích. Byl jsem povzbuzen, že se na mě Vojta přátelsky šklebí, a tak jsem si chtěl u něj našplhat a cestou jsem se nabízel, že ho vezmu na koně. Vydržel to přesně dvě minuty a pak zdrhnul zpátky k mámě. Ale jako povzbuzující jsem viděl to, že u toho nebulel, jako to dělá většina malých dětí, když mě vidí.
Bohužel jsme jeli autem, takže jsem musel s těžkým srdcem odmítnout "meducínu", což je jablkový čaj s Jimem Beamem. Škoda.
Večer došlo na nejhorší. Protože už nebylo na kdy odkládat vytvoření obsahu, musel jsem se do toho neprodleně pustit. Začal jsem s tím už u televize a šlo to až překvapivě dobře. Až se divím, že mi to tak dlouho trvalo. Co fakt nechápu, je, že to čtrnáct dní nešlo a najednou to bylo za hodinu hotové. A dokonce myslím, že se obsah celkem povedl. Můžete nakonec posoudit sami.
Večer se ještě dozvídám, že Česká televize přestává stávkovat. Konečně mohu zase klidně spát. A to jen stačilo v minulém deníku pohrozit zavoláním řediteli.
|
|
|